Když však dojdeme k věcem lidským, začínají se kauzální schémata nepěkně komplikovat. Považme třeba: "příchod modernity je příčinou rozkladu tradičních společenství", "nižší sazby korporátního zdanění vedou k ekonomickému růstu", anebo "sovětské impérium se zhroutilo vinou ekonomické neefektivity způsobené popřením základních principů lidské přirozenosti, především pudu vlastnit", anebo třeba "imigrace je zdrojem nárůstu kriminality". Všechna tato vysvětlující kauzální schémata mají společný ten zvláštní rys, že 1) je nelze empiricky dokázat v přísném slova smyslu a že přitom 2) spolu s mnoha podobnými tvoří běžný způsob jak popisujeme a vysvětlujeme své pobývání v našem lidském světě a jeho dějinách.
JE DOKÁZÁNO…
Důsledně dotažená skepse ohledně nutných příčin a následků by nás zřetelně vedla k absurditám: "jak mohu s takovou jistotou tvrdit, že slunce vyjde i zítra ráno ve stanovenou hodinu?" – No, mám na to astrofyzikální model, který takovou událost vykládá ne jako článek víry, nýbrž jako součást nevyhnutelných a pozorováním a měřením ověřitelných příčin a následků. – Dobrá, ale samotný ten model – zvládne odpovědět i průměrný sofista – je založen na předpokladech pravidelnosti zákonitostí, které nakonec nejsou podloženy ničím než zkušeností: dodnes se všechno točilo, působilo a gravitovalo takhle, měřící nástroje měřily podle stejných pravidel, naše smyslová ústrojí registrovala a předávala vjemy s jakous takous mírou koherence, proto předpokládáme, že to jsou zákonitosti defitivní a tudíž události jako východ slunce či rozsvícení žárovky jsou zákonité.
MATRIX A MOTÝL MISTRA ČCHUANGA
Opatrnější obhájci kauzality by se proto už v tomto bodu raději vydali cestou mírnějšího a udržitelnějšího nároku: východ slunce a rozsvícení žárovky jsou zákonité uvnitř tohoto systému, uvnitř tohoto vesmíru, jehož existenci jsme schopni vnímat a popsat. Pokud je samozřejmě tento vesmír, připusťme zkusmo, jen šílenou představou uvnitř mysli tančícího boha Šivy, interaktivní virtuální realitou Matrix, snem motýla o mistru Čchuangovi (nebo naopak), anebo partií intergalaktického kulečníku rozestavenou před šťouchem, pak všechny popsané zákony platí podmínečně jen za stávající konstelace a teoreticky se mohou kdykoli naprosto proměnit. Takovým úvahám se ale z pragmatických důvodů, jakož i z důvodu zachování duševního zdraví, běžně nevěnujeme.
INFORMAČNÍ ŠUM A SMYSL V DĚJINÁCH
Dobrá historie není taková, která nám poskytne konečnou kauzální odpověď, tedy ta, která přinese tu konečnou a správnou verzi příběhu, kterým je naše minulost, a jeho vyústění, kterým je naše současnost. Dobrá historie je ta, která dokáže udržet napětí mezi možnostmi vyprávět různé příběhy a vnímat různé tváře minulých dějů a skutečností. Udržet si toto kritické vědomí různorodé minulosti se mi jeví být předpokladem udržení rozmanité a různorodé přítomnosti, nesešněrované do toho či onoho jednosměrného a jednovrstvého schématu kterékoli ideologie.
"Protože A, tak B" bude i dál, ve světě lidských věcí, více nebo méně přesvědčivým rastrem, který přikládáme na šum faktů a pěnu dní, abychom v nich uviděli nějaký příběh. Ale stejně podstatné bude vždy udržet alespoň v částech lidského společenství kritickou schopnost nebrat takové příběhy za hotovou věc, vidět je v jejich funkci a v jejich historickém kontextu.
Z toho bezbřehého nedohledna "faktů", které samy o sobě nejsou ničím, dokud nevstoupí do nějakého našeho příběhu, musíme vždycky vybírat ty významné, to jest ty, které dávají smysl v příběhu, který chceme vyprávět. Odstoupit pak ale o krok od kteréhokoli z těch příběhů a pokusit se podívat na věci jinak je ale víc než jen zajímavou hrou, je to svým způsobem osvobozující. Už proto, že jakmile si všimneme, jakou povahu toto formování našich příběhů má, můžeme si všimnout mnoha věcí, které nám dosud byly skryty právě tak, jako ony brýle na vlastním nose.
V drobné sérii příspěvků, které následují, se o to spolu s laskavým čtenářem chci na několika příkladech pokusit.