Reklama
 
Blog | David Mervart

Chytit příčinu při činu: dým bojiště, stvoly řebříčku, daňové sazby

Politický teoretik a konfuciánský literát Ogyú Sorai žil na počátku 18. století v největším a nejlidnatějším městě svého věku, Edu (dnešním Tokiu). Politický problém administrativy tak rozsáhlé a složitě provázané společnosti se mu, a jiným kolem, kladl jako velmi naléhavá otázka. Jsou-li interakce uvnitř takového ekonomicko-společenského systému už tak vysoce komplikované, že lze jen nesnadno kauzálně předvídat výsledky administrativních a politických rozhodnutí, čím se pak přesně řídit ve správě takového světa? (Přitom tu dosud není Hayek ani ropa, aby mohl zavládnout spontánní řád.)

Z tohoto bodu úvahy se na opačném konci Eurasie takový, řekněme, Saint-Simon či Auguste Comte vydávají cestou úvah o racionální organizaci a vědeckém poznání jako základu nové veřejné správy. Sorai je však skeptický k možnostem racionálního řešení politické správy v situaci, kdy sebelépe míněná opatření mají – vzhledem ke složitosti systému, – paradoxní vedlejší účinky, ba často přinášejí přesně opačné výsledky, než bylo zamýšleno.

SUŠENÉ STVOLY ŘEBŘÍČKU V DÝMU BITVY…

Reklama

Ve svých dopisech adresovaných konzultujícím na jednom místě Sorai odpovídá na korespondentovu pochybnost na téma starých čínských věštebních praktik (tedy hlavně odečítání konstelací světa z posloupnosti hexagramů generovaných předepsaným postupem, za pomocí sušených stvolů řebříčku, a vykládaných podle onoho známého manažerského manuálu Yi-jing, Kniha proměn či Čchouské proměny).

Vypadá to – vysvětluje Sorai – pravda, jako pověrečné šarlatánství, které nemá daleko k – pámbuchraň! – těm budhistickým povídačkám, ale podívejme se na to jinak: ocitáme se v situaci jako generál na nepřehledném bitevním poli zahaleném do oblak prachu, či kapitán lodi ve zrádných úžinách v bouři. Jakékoli informace, kterými můžeme podepřít tolik zásadní a tolik naléhavé rozhodnutí, budou nutně kusé, rozporné, chaos holých faktů bez řádu a příběhu. Ale na klíčové rozhodnutí všichni čekají, v jistém smyslu je důležitější mít NĚJAKÝ jasný směr, než nutně ten správný (a kdo ví, jestli existuje nějaký "správný" směr). Jenže, alespoň pro potřeby veřejnosti, pro pokoj duše těch okolostojících, pro formu (kterou je krátkozraké opomíjet ve prospěch obsahu) je nutné to rozhodnutí založit NA NĚČEM. Je potřeba předložit příběh, který sjednotí jednotlivé vůle a mysli k společnému vidění světa, na jehož základě lze nějak jednat. Tak se sáhne k věštbě. Je to stejně legitimní postup jako kdejaký jiný.

…A EFEKT DAŇOVÉ SAZBY

Když dnes ve svých veřejných rozpravách užíváme schémata typu "svoboda přináší prosperitu", "snížení sazby korporátních daní vede k ekonomickému růstu", anebo "systém sociálního zabezpečení je cestou do otroctví" – napadá mne, když otáčím stránku v Soraiově Tómonšo – jaký je asi v podobných výrocích poměr kauzální funkce a řebříčkové věštby?

Stejně jako v Soraiově příkladu je většinou dým bojiště příliš hustý a scházející se informace příliš početné a rozporné, než aby bylo lze vše seřadit do podoby neochvějně platného přírodního zákona. (Navíc si ani nemůžeme být jisti, jestli jsou na bojišti dosud tytéž armády.) Stejně jako v Soraiově příkladu je důležitější vytýčit alespoň nějaký směr a dokázat pro něj mobilizovat odhodlání, přesvědčení a loajalitu okolostojících. Nemůže proto, myslím, příliš uškodit, když jakožto příjemci takových vysvětlujících kauzálních makroschémat budeme pro jistotu předpokládat, že element věštby je nejspíš silně přítomen.