Ale připomněl bych, že v leckteré mlžné situaci je někdy lepší řešení odložit, tj. čekat a nedělat nic, protože se může stát, že jakýkoliv nepodložený zásah vyvolá mnohem horší následky než nezásah. Viz třeba: když se děje na silnici „něco?“, co automaticky uděláte? Snížite rychlost…

Řekové měli jednoho boha, který se mi velmi líbí: Kairos, bůh šťastné náhody nebo taky správného okamžiku. Čekat na Kaira je hezký zdůvodňovací příběh, nemyslíte? To ovšem není výzva k pohodlnosti, Kairos se ukáže jen připraveným 🙂

Ještě jedna důležitá související věc – ke které blíž příště – že v lidském světě je situace složitější o to, že tu nejsou platné objektivní zákonitosti, podle kterých věci běhají, ať už o nich víme nebo ne. Zvláštní věc je, že akt pojmenování, popsání a definování nenechává věci tak, jak byly až dosud, ale mění něco na jejich vztazích a podstatě. Lidský svět se prostě v důležité míře „stává“ tím, jak o něm mluvíme a jaké termíny a hodnoty a rastry vnímání používáme k jeho popisu. Obávám se, že takhle obecně to zní nepravděpodobně nebo nesrozumitelně, ale v příštím příspěvku bych chtěl ukázat, že to může mít velmi konkrétní podoby. A pak je to s tou kauzalitou už tak vachrlaté, jako při určování polohy elektronů: fakt pozorování mění pozorované, těžko odlišit subjekt od objektu.

Odkud začít. Budu spíš volně variovat, než dodatečně vysvětlovat, co tím chtěl autor říci. Bezpochyby se snažíme co nejlépe rozumět a co nejpřesněji vědět a bezpochyby často skutečně snažíme jednat na základě informací a kvalifkovaných odhadů, nikoli věšteb. Na druhou stranu, sebepřesnější informace do našich veřejných rozprav, do lidského světa vůbec, vstupují nikoli jako „holé fakty“, nýbrž jako argumenty, jako přesvědčovací příběhy, jako alespoň potenciálně sporné interpretace dýmu bitev a rozbouřených moří: t.j. široce pojato „politické“ argumenty. A u těch se už nejedná o binární pravdivost/nepravdivost, nýbrž o takové věci jako přesvědčivost, prezentovatelnost, schopnost zaujmout pozornost a získat loajalitu. To je, myslím, moment, kde se nejvíc blížíme metaforické „věštbě“. A kdykoli jazyk třeba takové ekonomie vystoupí z odborných statí a vejde do politických projevů, začne být moment „sjednocující věštby“ velmi silný.

Pokud naopak tvrdí, že neexistuje jasný vztah mezi výší daňové kvóty a vývojem hospodářství, pak je snadno dokazatelné, že nemá pravdu. Taky nemusíme věštit.