Tokio je abstrakce. Jméno pro hypotetickou jednotu příliš mnoha dějů a míst s příliš rozdílnou identitou. Žádné intuitivní hranice. Žádné náměstí. Žádné centrum uprostřed a periferie směrem ven. Vydá-li se cestovatel 5 kilometrů, 10 kilometrů libovolným směrem, neprojde žádnými stádii jedna, dvě až tři. Naopak, narazí na nekonečné opakování tkáně menších či větších center s jejich lokálními periferiemi, vlny urbánního oceánu, který neslibuje žádný pevný břeh. To je naprosto jiná zkušenost městského prostoru, než jakou ztělesňuje Londýn, Paříž, i starý Manhattan se všemi svými mimozemšťany a uprchlými gorilami.
Dvacetimilionová megalopole se všude rozpadá na mikrokosmy prostorů poměrně komorního měřítka a obrácené dovnitř. Úzké uličky dělící se do ještě užších průchodů a slepých ramen podél zadních traktů nespočetných domečků, polosoukromé až intimní prostory mezi nepravidelnými mnohoúhelníky obytných bloků, prostory, jimiž chodí jen místní a jež se kdykoli dokáží proměnit v nory, branky či bitevní pole dětských her. A pak ty polodivoce zarostlé a dojemně domácké květináče podél ulic všech kategorií (kdo to všechno zalévá?, kde se tu vůbec tolik té mikrozeleně bere?, jak to, že nic není rozkopnuté a zneuctěné?).
Už koncem 18. století o tomto městě napsal Kaiho Seiryó (konfuciánský učenec a politický ekonom), že jeho uličky jsou – ve srovnání s krásně pravoúhlým Kjótem – tak perverzně zakroucené, že to nemůže nemít vliv na pokřivení povahy jeho obyvatel. A přestože se v polovině čtyřicátých let jen trochu minulého století zápalnými bombami pilně pracovalo na uvolnění rozsáhlých traktů městské džungle pro mnohaproudé bulváry, nezdolný organismus rychle dorostl opět do svých původních nehygienických a morálně pochybných tvarů.
ZTRACEN V TŘETÍM ROZMĚRU
Město dosahuje takové úrovně zahuštění, že nelze místy poznat, která z na sebe se kladoucích vrstev je původní úrovní přirozeného terénu. Znepokojující a vzrušující zkušenost, uvědomit si najednou s překvapením, že člověk neví, je-li právě na úrovni terénu, dvě podlaží nad ním, nebo jedno podlaží pod ním, ani kde vlastně je ta referenční rovina, kterou by bylo lze uznat za původní terén. Vyznat se v jednom horizontálním plánu neznamená vůbec, že se v příštím momentu nemohu ztratit trojrozměrně.
Ve svých nejsurrealističtějších skicách kdysi západní architektoničtí futuristé v unesení mysli donekonečna extrapolovali trendy růstu a technologického pokroku a prorokovali obrovská urbánní centra dokonale organizovaná a s plánem pěších bulvárů odděleným od úrovně automobilové (či vznášedlové) dopravy. V uzlech největší komplexity tohoto městského organismu, jako Šiodome vystavěné na bývalém bažinném přílivovém pobřeží tokijského zálivu, se podobné sci-fi vize nevtíravě proměnily ve skutečnost. [Google Earth: 35°39'52.85"N 139°45'37.53"E]
Fragmentárnost neexistujícího Tokia se symbolicky opakuje v jednotlivostech. Vysoce komplexní prostory ve vysoce zahuštěném městě jsou zvláštní tím, že nemají vnější tvář, vlastně nemají vůbec vnějšek, jen nekonečně spletitý vnitřek hal, chodeb, galerií, schodišť, arkád, obchodů, nádražních nástupišť a svazků kolejí míjejících se v několika úrovních, velkých budov zastavěných dovnitř ještě větších budov, náhle se otevírajících dvoran a venkovních prostranství, v těch topograficky nejnečekanějších místech.
METAFORA ŠINDŽUKU
Proto když se pokusím si před mentálním zrakem vybavit takové "nádraží Šindžuku", neuvidím žádnou fasádu, žádnou budovu jejíž vnější obrysy, třebas rozměrné, bych byl schopen sledovat od bodu A do bodu B a dál k C. Neexistuje žádná vnější podoba Šindžuku, jen obrovský organismus prorůstající svými chapadly do mnoha dalších dimenzí města, od nichž jej nelze jasně oddělit. Zjevné jsou jen fragmenty jakýchsi známých interface, kde se nádraží dotýká vnějšího světa, třeba jižní východ s davy lidí dávajících si tu odvážně či bláhově sraz. Do případných dějin architektury a urbanistiky nebude nikdy možné pořídit žádnou reprezentativní fotografii objektu "nádraží Šindžuku", a to nejen proto, že je z velké části pod zemí. Jakoby zde proběhl nějaký obrovský topologický experiment, který měl za hlavní poslání vytvořit nejdřív naprosto nesrozumitelný a neuchopitelný prostor a pak ho pro bezradné uživatele co nejpřehledněji označit a směrovkami popsat. [kdekoli kolem 35°41'21.99"N 139°41'59.82"E]
ARIADNINA NIT
Když jsem přišel do Tokia, těšil jsem se nejdříve na to, jak nebudu na kole nikdy jezdit po hlavních třídách, nýbrž vždy tím odvráceným světem – labyrintem postranních uliček, cyklisticky bezpečnějším a hlavně zajímavějším než neonový lesk strany přivrácené. To však nelze. Ztráta času při věčném ztrácení orientace je příliš velká. Pokud ovšem se člověk nevydává právě za tímto cílem: kdykoli si moci zopakovat tu mytickou zkušenost ztráty směru, zmatení místa, bezradnosti v bludišti, apeiron. Není to ani trochu těžké. Stačí zabočit ze známé trasy, kterou člověk zná poslepu, minout pár bloků, udělat dvě tři kličky… a labyrint neznámých a nikdy neviděných světů se spustí jako závoj přes oči. Až ode mne jednoho dne docela přestanou chodit zprávy, bude laskavý čtenář vědět, že jsem se odtamtud nevynořil.