Spojení "islámský terorismus" je už natolik ustálenou součástí současného slovníku, že není snadné všimnout si toho, na co londýnský policista upozornil. Mluvíme-li o "islámském terorismu", obsahuje to mnoho zamlčených předpokladů, o kterých by se jinak mluvilo nesnadno. Krátké slovní spojení pohodlně vyjadřuje mnoho nepřehledně rozrůzněných skutečností. Od al-Ká'ida, přes madridský a balijský atentát, palestinskou intifádu, čečenské povstalce, po kašmírské, thajské či filipínské incidenty, v naprosto rozdílných kontextech, to vše se nějak vejde pod příjemně jednoduchý termín "islámský terorismus". Lze si už dnes představit budoucí učebnice historie, v kterých bude tato fráze figurovat jako jeden z určujících momentů mezinárodních vztahů a vnitřní i zahraniční politiky mnoha národů na počátku dvacátého prvního století.
"JEN MRTVÝ INDIÁN JE DOBRÝ INDIÁN…"
Přirozený jazyk nepoužívá terminologii v přísně definovaných významech. Avšak alespoň v prostoru veřejného jazyka tiskových konferencí, médií a politických deklarací bychom si měli být vědomi, co přesně děláme, když říkáme, co říkáme, a nikoli se setrvačně nechat unášet proudem zaběhnutých termínů a představ za nimi.
Fráze "islámský terorismus" říká, nebo spíše nenápadně podkládá myšlenku, že na jednom konkrétním náboženském systému je něco, co jej inherentně spojuje s terorismem; že muslimská víra obsahuje nějaké prvky, které ji předurčují k tomu, aby se stala motivační silou, zdůvodněním a ideologií terorismu (ponechme teď stranou bohatou vnitřní různorodost islámu samého). O sarinových útocích provedených sektou Óm-šinrikjó v tokijském metru nemluvíme koneckonců jako o "budhistickém terorismu", stejně jako běžně nenazýváme "křesťanským", ani "katolickým" či "protestantským" terorismem politické a sektářské násilí spojené se Severním Irskem. Nezdá se tedy, že by sama náboženská příslušnost jednotlivého teroristy, ač horlivě hlásaná, pro nás byla určujícím znakem pro kvalifikaci druhu terorismu. Spojení "islámský terorismus" v sobě obsahuje předpoklad, že terorismus je v nějakém smyslu jedním z typických projevů víry zvané islám, že takový terorista je teroristou v zásadní míře proto, že je muslimem, a že muslim má primárně větší šanci stát se teroristou díky určitým prvkům vlastním jeho vyznání a kultuře s ním spojené.
To ale není empirické pozorování, to je v lepším případě sporné zobecnění z dostupných faktů, v horším případě diskriminující předsudek. Předsudek diskriminující na základě vyznání a brzy na základě rasy, alespoň do té míry, nakolik v jiném zkratkovitém spojení je etnický Arab – v rozporu se skutečností – ztotožněn s typickým muslimem (a tedy s typickým "islámským teroristou").
ODKLÁDÁNÍ RUKAVIC
Většina veřejných i soukromých mluvčích by jistě popřela, že mají cokoli podobného na mysli, když spojení "islamistický terorismus" používají. Je ale důležité, aby si i oni uvědomili, jaké významy jejich slova nesou, ač je tam vědomě nevložili. Je ale druhá skupina veřejných i soukromých mluvčích, kteří by řekli, že přesně tohle skutečně na mysli mají. Budou to titíž mluvčí, kteří se nejspíš postaví za názor, že v boji s takovýmto "islámským terorismem" musíme odložit liberální rukavice a falešné skrupule politické korektnosti, že naše společenská pravidla otevřenosti, spravedlnosti a nestrannosti, plod zkušenosti bolestných staletí evropských náboženských, etnických či sociálních násilných konfliktů, mají své hranice a nesmí nám stát v cestě při nekompromisní obhajobě naší "civilizace". "Běžně dál vycházejme z předpokladu neviny," řeknou, či přinejmenším pomyslí si, "ale jde-li o muslimy (podle kontextu doplňte: "Araby, Romy, Turky, poturčence, Čečence, Maročany, přistěhovalce" atd.), nenechme si těmi předsudky o presumpci neviny a řečmi o nepřijatelnosti kolektivní viny svazovat ruce."
Je snadné, možná už leckde v Evropě i voličsky populární, podlehnout pokušení takového realismu bez liberálních rukaviček. Je-li ale v dnešní euroamerické kultuře něco, co má smysl hájit, je to právě onen střízlivý a otevřený přístup londýnského komisaře Briana Paddicka. Ty hodnoty, které hodláme hájit proti terorismu, jsou právě ony liberální skrupule, které máme. Není toho mnoho a je to docela křehké. Ostych před paušálními odsudky, skepse vůči všem takzvaně realistickým předsudkům náboženského a rasového typu, přesvědčení, že nestrannost ztělesněnou v našich právních a demokratických normách a institucích nelze odložit a udělat výjimku ve chvíli, kdy nám svazují ruce a zdržují od „tvrdého“ a „nekompromisního“ postupu. Opustit to vše ve jménu realismu, který je ve skutečnosti cynismem, by znamenalo vzdát se právě těch věcí, které jsme chtěli uchránit.
(p.s. BRIAN PADDICK, MIMOCHODEM…)
Na místo druhého nejvýznamnějšího muže londýnské policie byl povolán necelé dva roky před londýnským červencem, a to k obrovskému zadostiučinění početných příznivců. Paddick se stal svým způsobem proslulým, když byl po mediální kampani v roce 2002 odvolán z místa policejního šéfa jiholondýnské problematické oblasti Lambeth, přes protesty místní komunity a mnoha osobností britského veřejného života, včetně londýnského starosty Kena Livingstona.
V Lambethu, složeném z rozdílných komunit včetně asijské a afro-karibské a proslulém vysokou kriminalitou, si Paddick vysloužil neuvěřitelnou podporu místních všech etnik svou snahou o inovativní postupy ochrany veřejného pořádku založené na skutečně otevřené spolupráci policejního sboru s veřejností a zástupci jednotlivých komunit. Využil všechny dostupné kanály komunikace, včetně internetu a veřejných shromáždění, aby dokázala policie reagovat na skutečné potřeby komunity a stát při ní a nikoli proti ní. Jeho plán, aby se policisté soustředili na násilný zločin a postih tvrdých drog a distribuce, namísto ztrácení dlouhých hodin vyplňováním protokolů s mladistvými uživateli marihuany, prokazatelně přinesl jednoznačně příznivé výsledky, avšak nesouhlas některých s jeho uvažováním i postupem vedl k celkem špinavé tiskové kampani Daily Mail, která využila skutečnosti, že se veřejně přihlásil ke své homosexualitě. Když byl následně přeložen, podepsalo přes 50 procent obyvatel Lambethu petici proti takovému rozhodnutí.
Kolik obyvatel českého hlavního města asi tuší, kdo velí policejnímu útvaru starajícímu se o bezpečnost a veřejný pořádek jejich obvodu? Kolik z nich by se vůbec dozvědělo o jeho odvolání, natož aby proti němu vznesli hlas?