Nejspíš ne. Alespoň ne v Royal Albert Hall. Ovšem na druhou stranu bude spravedlivé se také zeptat, jestli se za padesát či sto let bude hrát Janáček v Pekingu.
Třeba ano.
Na obálkách série nahrávek Bachových kantát , které pořizoval Sir John Eliot Gardiner u Deutsche Gramophon v první polovině 90. let, jsou černobílé fotografie z ulic libovolného středoevropského města, do kterých je vždy nějakým překvapivým způsobem photoshopem vkomponován Bachův nejznámější portrét. Tatínek s dcerkou s vánočním smrčkem na nosiči kola opatrně přecházejí ulici a míjí je dodávka, která má Bacha na zadních dveřích. A podobně. Bach je tu přítomen v každodenních scénách, které jsou nezaměnitelně rozpoznatelné jako náležící k určitému kulturnímu, historickému, matně i politickému toposu s jeho životními způsoby a rituály.
Oproti tomu je tu nová edice Gardinerových nahrávek týchž Bachových sonát, která se začala objevovat po roce 2000 a dosud běží. Elegantní černé papírové knížko-obaly jsou přitažlivé samy o sobě, téměř nezávisle na té výborné hudbě uvnitř. Ale fotografie rozhodně nezasazují Bacha do jeho přirozeného prostředí. Spíš vypadají jako vzorek z alba antropologova. Sada portrétů tváří různých vzdálených etnik v domorodých úborech, které nenechávají nikoho na omylu, že by se mohlo jednat o Evropany. To nechá možná kupujícího na vážkách, jaký je vlastně vztah ilustrace na obalu a hudebního obsahu uvnitř. Je to vágní humanistické poselství o všelidském apelu Bachovy hudby? Nebo připomenutí, že část výnosu Gardinerova projektu jde na podporu projektů pomoci a rozvoje v tzv. třetím světě?
Pohrávám si s myšlenkou, že krom zmíněných možností se nás Gardiner snaží úmyslně postavit před znepokojivé dilema Janáčka v Pekingu a Bachovy kantáty v Radžastánu (a také Shakespeara v Iránu či Goetha v Nigérii). Gardiner, který koneckonců původně studoval na cambridgeské King's College arabštinu a historii, dobře ví, že například jeho největší konkurence v interpretaci Bachových kantát je dnes Suzuki Masaaki a jeho japonské Bach Collegium. Proč ne zítra třeba někdo z Pandžábu?
Největší výrobce klasických klavírů na světě dnes sídlí v Guangzhou a není to outsourceovaná pobočka Petrofů ani Yamahy. Guangzhou Pearl River Piano Group Ltd. vyrábí dnes sto tisíc pián ročně, ale pořád jistě není na konci své expanze, neboť sytí z velké části domácí trh, na kterém se k dnešnímu ránu učí na klavír třicet miliónů dětí, a to podle těch nejopatrnějších odhadů. Někteří patrioticky zneklidnění běloši se ještě snaží zachránit situaci a tvrdí, že ačkoli jsou Suzukiho housloví žáci či dorůstající čínští klavíristé nadaní a technicky dokonalí, musí jim k úplnému pochopení Janáčka či Mozarta nakonec zákonitě chybět to cosi nepřenosné, co tvoří jádro každé kultury: správný vzduch či správná krev či správná kuchyně či co. Něco, co je za těmi černobílými výjevy ze středoevropských měst s jejich trafikami a nádražími a vánočními stromky ze starých Gardinerových Bachů. Ale je to asi nesmysl. Japonci hrají Bacha prakticky stejně skvěle jako Gardiner. A Číňani Melvyn Tan nebo Lang Lang jsou dost možná stejně úžasnými klavíristy jako Chopin a barva jejich kůže nezabarvuje nutně cizím odstínem jeho nejvnitřenější uchopení Mozartovy hudby.
Je to bizarní nápad, ale vyzkoušejme si jej čistě jako myšlenkový experiment. V případě, že by evropské národy napůl vyhynuly, napůl se asimilovaly do energičtějších a progresivnějších asijských a afro-latinských etnik, jaký by pak byl smysl klasické evropské kultury? Konferenciéři koncertů či dotazovaní interpreti často pronášejí patetické fráze o všelidských hodnotách hudby, která promlouvá přes politická a etnická rozhraní, ale myslí to úplně vážně? Do všech důsledků? Představa planety zbavené evropských národních států, kde přesto přežívá Goethe a Shakespeare a Mozart a Janáček, taková představa by v nás jistě vzbudila přinejmenším neklid. Kulturu, i v jejích nejgeniálnějších a nejklasičtějších podobách, nakonec chápeme jako projev některého konkrétního lidského společenství v jeho dějinném a politickém kontextu. Její apel je snad univerzálně všelidský, ale její původ a kořeny jsou velmi konkrétní a etnicky a politicky ohraničené. Asi moc nevěříme, že by se stejný Mozart přesto narodil a stejně skládal ve Vídni, která by tou dobou byla po posledním tureckém tažení v roce 1683 předsunutou baštou Osmanské říše. Ale nechce se nám ani docela věřit, že by dnes stejný Mozart mohl stejně znít v Lagosu nebo Džakartě.
Nakonec mnoho stojí na tom, že si nedokážeme úplně představit ani uvěřit, že by to v hlavě nějakého člověka se žlutou či jinou kůží a příjmením Wang nebo Chen nebo Umbeki mohlo vypadat stejně jako v hlavě člověka s kůží známě zarůžovělou a příjmením Kandler nebo Smith. Musí to přece být jiné myšlenky, jiné emoce, jiné nevědomé asociace, jiné vzpomínky.
Ale můj korejský kamarád narozený v Helsinkách hraje na klavír Sibelia, čte Agathu Christie a studuje evropskou architekturu. Nemá jméno ani barvu, které by byť omylem šlo považovat za evropské. Pro veškeré mé potřeby je však Evropan, každým svým krychlovým centimetrem.
Jaké je to učit Platóna na palestinské universitě, o tom odkazovaný článek v Dissentu vpravo. Dnes si svorně nárokujeme Platóna, stejně jako Feidia, Hérodota či Euklida, jako základ "naší" kultury. Ale je nanejvýš pochybné, že sami antičtí Řekové či Římané by se byli rádi viděli jako součást kultury etnicky vzešlé z přivandrovalých germánských, slovanských či keltských barbarských kmenů ze severní divočiny, které ani řecky neumí a nedokážou se zorganizovat do civilizované polis. Janáček v Pekingu a Goethe v Teheránu je třeba podobně divný a zároveň podobně dobře možný jako Platón v Praze.
* (Pozn.: záznam BBC Proms s Janáčkovou Sinfoniettou je dostupný online do pátku 22.8., 21:32 GMT!)