Reklama
 
Blog | David Mervart

Kdo zůstává v Evropě, ať zvedne ruku

Na léto zase zaletím domů – do Evropy. Po nekonečných rozlohách Sibiře se i z výšky třiceti tisíc stop hned pozná, že už jsme tu. Čtverce polí mají na první pohled jinou hnědou než ruské stepi a obilná zelená je úplně jiná než zelená rýžovišť. Člověk na Dálném východě nevyhnutelně často dostává otázky typu, "tady u nás jíme syrové ryby a rýži a to hůlkami/ jezdíme vlevo/ chodíme po práci do karaoke/ …a co tam u vás?". Jak pořád dokola odpovídám, zjišťuji čím dál jasněji, že "u nás" v tomto kontextu nemůže uspokojivě znamenat "v Čechách". Relevantní jednotka mé přináležitosti je odsud zřetelně Evropa.

DOMA V EVROPĚ

Budu upřímný, korektní už jsem byl. 

Reklama

"Evropa" není něco tam venku, v "Bruselu", v hlavách údajných mocichtivých byrokratů. Evropa je u mě doma a mé doma je v Evropě. Jsem kus Evropy. Jsem doma od Rhodu po Helsinki, od university cambridgeské po Karlovu, od Shakespeara po Czeslava Milosze.

Neláká mě ani trochu bojový pokřik národní suverenity. Podezřelý hlas krve a tlupy maskující se kříšenou fikcí národních hodnot. A mnoho víc mě neláká ani neoliberální rétorika obviňující přerostlé byrokratické mašinerie z uzurpování autonomie občanů-heróů, či jednotlivců-producentů-a-spotřebitelů. Moderní věk je, jak víme od Maxe Webera, věk byrokratické administrativy. Je necharismatická a příšerně nudná, není pochyb, ale likvidovat ji v revolučním nadšení z anarcho- či nějaké jiné utopie zítřka, promiňte, to už jsme tu měli na jiný způsob a nevypadalo to hezky. A střízlivý byrokrat, kritizovatelný a odvolatelný, pracující podle zapsaných a čitelných pravidel, i když je to nuda a šeď, to je pořád daleko menší neštěstí, než všelijaký samozvaný bojovník za národní suverenitu.

Zaráží mě také zjevný logický rozpor v častém personálním propojení těch dvou nesmiřitelných kritiků, národovce a trhovce. Bránit autonomního tržně-činného jednotlivce ve jménu… národa? Anebo národ ve jménu tržní svobody jednotlivce? Ale ten národ se z těch autonomních individuí bez jakýchkoli jiných než tržních závazků a jakýchkoli jiných než osobních zájmů konstituuje jak? To je nějaké pokrevní rodinné společenství, které nemá s politikou ani trhem nic společného? To bych moc nerad, z takových šla v dějinách vždycky hrůza. 

Nikdy bych se nenadál, že se budu muset zastávat kolektivních politických struktur, ale budiž. Nesmiřitelné principiální tažení proti "byrokraciím" a "superstátům" vytváří zcela zcestnou motivaci a odvádí pozornost od skutečně naléhavého úkolu. Tím je přimět naše existující politické instituce všech úrovní k férovému, průhlednému a odpovědnému fungování. Pokud je pro nás politické rozhodování a administrativa primárně říší zla, ztrácíme samozřejmě důvod i motivaci zajímat se o jejich fungování a napravování jejich slabin, neboť chyby a slabiny pouze příjemně podporují náš světoobraz. Pokud jsou byrokracie všech druhů z principu špatné a pomýlené, nelze od nich očekávat nic a všechny jejich výstupy musí z definice stát za starou bačkoru. To není dobré východisko ke konstruktivní kritice.

Nezapomínejme, že to byly nekompromisní požadavky evropské integrace, nikoli shovívavá libovůle našich národních reprezentací všech barev, co nám přineslo dnes už sebevědomě fungující samosprávné celky na úrovni krajů. Vzpomenou si někdy ti, kdo rozhořčeně protestují proti bruselskému superstátu, že bylo klíčovou podmínkou načeho euročlenství, aby nové členské státy zavedly decentralizované samosprávné celky, které budou přímými ekonomickými i politickými partnery mezi sebou i na celoevropské úrovni (systém NUTS a LAU)? 

Jestliže se dnes určitá část rozhodnutí a rozpočtových rozvah týkajících se mého regionu pragmaticky odehrává na úrovni krajské – a tedy alespoň o trochu bližší, než je zákulisí pražského politikaření – je tomu tak nikoli proto, věřte, drazí spoluobčané, že jste to po svých vládách rezolutně požadovali, nýbrž proto, že to stálo v bruselských směrnicích.

JEDNOTNÝ TRH BEZ JEDNOTNÉ EVROPY?

Argumentace utilitární: Bylo by za předpokladu přerušení či zvrácení projektu politické integrace EU realistické počítat s dobudováním a  zachováním jednotného trhu s volným pohybem zboží, osob a kapitálu? A proč by mělo? Současná podoba odbourávání regulací a restrikcí v rámci Světové obchodní organizace WTO nenabízí mnoho nadějí, že by jednotné trhy bez politického sbližování byly nějak zvlášť schůdné. Pokušení abrogace a znovuzavedení restrikcí je pro vůdce i občany příliš velké, kdykoli to začne vypadat, že jasně viditelné a konkrétní krátkodobé mikro-nevýhody otevřené směny ční výš než teoretické dlouhodobé makro-výhody.

A prosazují se sjednocené trhy snadno mezi regiony s příliš rozdílnou životní úrovní? Nezdá se. Příliš rozdílné životní úrovně jsou v takovém případě na obou stranách pociťovány jako přímá hrozba: bohatý region se bojí zaplavení levnou (také "nepřizpůsobivou" a "asociální") pracovní silou, chudá oblast se obává de facto ekonomické kolonizace a destrukce málo rozvinutého domácího hospodářství. Vida, že by tedy evropská strategie podpory dlouhodobého přibližování životních úrovní (a to neznamená nivelizace!) mezi jednotlivými regiony a oblastmi uvnitř evroského prostoru nebyla jen rozhazovačným socialistickým přerozdělováním? Že by to ve skutečnosti byl zásadní politický prostředek k udržení společného jednotného trhu? 

Když jsme u socialistického přerozdělování, tedy příklad z nejdiskutovanějších. CAP, tedy společná zemědělská politika se svými miliardami kompenzačních dotací, není samozřejmě vynálezem Evropských společenství. Je to výsledek kompromisního řešení (či neřešení) nejcitlivějšího problému ekonomické integrace prostřednictvím dohody mezi jednotlivými členskými státy. Přehození této nejžhavější brambory na společnou evropskou úroveň bylo výkupným za otevření společného trhu. Tato situace trvá dodnes. Bez CAP by se dodnes evropský ekonomický prostor potýkal s blokem, na kterém váznou WTO vyjednávání fáze Doha a přes který dosud nepřešplhalo ani Japonsko ani USA.

HAMILTON RELOADED

Morálně-politické argumenty pro společné evropské politické struktury jsou obdobné těm, které před několika staletími vznesli obhájci nové ústavy Spojených států. Mnoho Madisonových a Hamiltonových postřehů z The Federalist lze téměř beze změny uplatnit na dnešní evropskou situaci.

Prosazení se na mezinárodní scéně, důležitost politické koordinace pro společnou zahraniční politiku či obranu a bezpečnost přenechme jiným diskusím. Ale věřím, že nemůže být k zahození mít tuto Unii jako nouzovou pojistku: to jest, ještě jednu (a určitě raději nudně byrokratickou) odvolací úroveň politické příčetnosti nad úrovní jednotlivých národních reprezentací, které, jak vidíme kolem, často propadají pokušení naslouchat hlasu davu, tlupy a krve, ať je to levicový populismus Ficův, xenofobní populismus Heiderův a Le Penův, či hrátky s náboženským fundamentalismem bratrů Kaczynskich.

Mít v takových chvílích ještě jednu institucionální úroveň, která je relativně izolovaná od různých národoveckých a populistických tendencí a trvá na dodržování některých minimálních společně definovaných pravidel slušného politického chování a liberálních ohledů, to může být velmi cenné, byť skromné závažíčko na misce vah. Pokud se slovenští populisté u moci jednou rozhodnou vyvlastňovat maďarské podnikatele a rozdat kořist lidu, pokud snad polští fundamentalisté u moci začnou cenzurovat veřejná média, pokud se český stěžovatel nedomůže náležitého soudního přezkumu u svých domácích kafkovských institucí, kam se asi tak ještě obrátit? Je to trapné, ale k "bruselským směrnicím". A ty pomohou? Mohou pomoci přesně do té míry, do které existuje jakákoli politická integrace mezi všemi členskými státy, neboť síla vlivu, jaký naše společné evropské instituce mají, závisí na pravomocích, které jsme jí kolektivně svěřili, ale i na určité morální váze, jakou mají minimální principy politické střízlivosti společně deklarované zástupci půlmiliardy duší.

Chci tedy důrazně varovat své parlamentní a vládní představitele (volil jsem na našem zapšklém tokijském velvyslanectví jako 32. a poslední v pořadí…). Jestli mi s tou Evropou, kde jsem doma, něco ošklivého provedete, nejen že s vámi už v životě nepromluvím, ale ani se v takovém případě do té podruhé zprovincializované středoevropské državy s její znovuvydobytou národní suverenitou víckrát nevrátím! (A to byste si, jsem si jist, nikdy neodpustili…)