Japonsko je neobvyklé v tom, že už přes půl století a přes všechny historické otřesy téměř nepřerušeně udržuje demokratickými volbami stvrzenou vládu jedné strany. Jedním z architektů tohoto uspořádání byl i Abeho dědeček, poválečný premiér Kiši Nobusuke (nejprve odsouzený Tokijským tribunálem a poté omilostněný se začátkem studené války). Pokud bychom přistoupili na definici, která tvrdí, že demokracie opravdu začíná teprve tehdy, když se smírnou cestou na základě volebních výsledků třikrát prostřídá vláda mezi soupeřícími politickými uskupeními, musíme přiznat, že poválečné Japonsko se podle tohoto kritéria dosud demokracií nestalo. I proto je Abe, stejně jako jeho předchůdce Koizumi a mnoho dalších čelních představitelů LDP, potomkem klanu nějakých čtyř a více generací profesionálních politiků (to je však podobné jako v případě dynastií Gorů, Bushů či Kennedyů).
URAŽENÍ A PONÍŽENÍ
Toho horkého červencového večera ale ve vítězství LDP už ani sám Abe doufat nemohl. Předložil sice své zemi bestsellerovou verzi své vize, knihu "Krásné Japonsko", ale jemu samému se snad šarmu, snad štěstí nedostává. Zprávy z bojiště byly už nějakou dobu bezvýhradně špatné. Jen vloni v září Abe vystřídal ve funkci předchozího premiéra Koizumiho a nový kabinet, ač plný politiků s podezřele nacionalistickými sklony, zahájil práci s hvězdnou podporou přes 70%. Za “jestřába” považovaný Abe po svém předchůdci překvapivě úspěšně zalátal nejhorší díry v zahraničních vztazích vůči sousední Číně a Jižní Koreji, zatímco hlavní hospodářské ukazatele naznačovaly, že druhá největší ekonomika světa se dál pomalu zotavuje.
S blížícím se termínem voleb však postihovala vládu jedna katastrofa za druhou a podpora veřejnosti klesla až někam k hranici 20%. Vyšetřování pro zneužití veřejných prostředků zasáhlo už několik ministrů a vysokých poradců. V květnu spáchal ve své kanceláři sebevraždu ministr zemědělství Matsuoka Tošikatsu obviněný z manipulace tendrů na přidělování veřejných zakázek a další den jej následoval bývalý vysoký úředník jeho ministerstva. Rozhořčení vzbudilo uřeknutí ministra zdravotnictví, který v souvislosti s problémem nízké porodnosti označil ženy za "v určitém smyslu zařízení na rození dětí". A Kyúma Fumio, hlava čerstvě zřízeného ministerstva obrany, byl veřejným míněním donucen odstoupit po výroku, který se zdál ospravedlňovat svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.
Nejhorší ránu však ve stárnoucím Japonsku Abemu zasadila zpráva o chaosu v systému penzijního pojištění. Státní úřad sociálního zabezpečení přiznal, že ztratil údaje o ne méně než padesáti milionech úhrad důchodového pojistného. Není divu, dojde-li trpělivost voličům, kteří si náhle nemohou být jisti, jestli je jejich penze vypočítána správně a jestli jsou jejich platby alespoň někde zaznamenány. U východu z volebních místností více než polovina dotázaných odpovídá, že problém důchodů ovlivnil jejich hlasování.
TRESTNÉ BODY
Drtivou porážku LDP je tak třeba číst v první řadě jako protest voličstva proti dosavadnímu vedení veřejných věcí, spíše než jako hlas aktivně podporující předání moci opozici. To ale nevysvětluje vše. Finanční skandály provází vládnoucí stranu téměř nepřetržitě a v minulosti nevedly nutně k volebním porážkám. Časy se mění. LDP se hlavně pod “premiérem-řezníkem” Tanakou v sedmdesátých letech proměnila ve skutečnou mašinérii na neskrývané skupování hlasů výměnou za projekty veřejných prací, s prakticky dědičnými venkovskými volebními obvody a s převodními pákami politické moci na úrovni poštmistrů, ředitelů škol či starostů. Tento aparát se i vleklou krizí 90. let konečně opotřeboval a zejména městský elektorát je dnes daleko méně předvídatelný než před patnácti lety.
Protestní hlasy se téměř bez výjimky přelily největší opoziční Demokratické straně vedené pragmatikem (což pro mnohé značí 'populistou') Ozawou Ičiróem. Ale i malé opoziční strany jako komunisté či socialisté zaznamenaly ztráty ve prospěch Ozawových demokratů. Japonská politická scéna, nikoli nepodobna té české, se jednoznačně profiluje směrem k systému dvou velkých stran, které se však neobejdou bez malých koaličních partnerů. Otázkou pro budoucnost pravděpodobně je, zda například japonská komunistická strana jednou dokáže sehrát konstruktivní roli případného koaličního partnera, obdobu budhistické strany Kómeitó, která dnes spolupracuje s LDP.
KONEC 'SPECIAL RELATIONS'?
Ze svých původních 64 křesel LDP nakonec dokázala obhájit pouze 37. Přestože i se 44 křesly v roce 1998 ministerský předseda Hašimoto v podobné situaci podal demisi, Abe trvá na tom, že bez ohledu na výsledek setrvá ve funkci a bude pokračovat v programu reforem. V dolní komoře vyjadřující důvěru kabinetu má LDP koneckonců stále ještě pohodlnou většinu. To ale nemusí trvat dlouho. Ozawovi demokraté jako nejsilnější strana v horní komoře získají vlivný post jejího předsedy a tím kontrolu nad legislativní agendou. Jejich cílem bezpochyby bude dotlačit Abeho k mimořádným volbám. Už 1. listopadu vyprší platnost mimořádné legislativy umožňující výjimkou z pacifistické ústavy japonským ozbrojeným silám spolupráci na USA vedené “válce proti terorismu” a opozice už dala jasně najevo, že hodlá jakékoli prodloužení zablokovat. Neschopnost dostát mezinárodním závazkům k hlavnímu spojenci by mohla přivodit Abeho oslabené administrativě rychlou smrt. Abe vsadil mnoho na zahraničně-politickou kartu a jakákoli opozice, která by po LDP mohla převzít moc, bude nutně obracet kurz. Ve Washingtonu se musí obávat možné ztráty bezvýhradného spojence, některé Evropany by to mohlo potěšit.
Američané už mírně znervózněli. Velvyslanec USA v Tokiu, Thomas Schieffer, vyrazil na historickou oficiální schůzku s vůdcem opozice a nad kávou se snažil Ozawu přesvědčit, že akce USA na středním východě nebyly vlastně nikdy v úplném nesouladu s rezolucemi OSN a že podpora poskytnutá Japonskem není podporou silového unilateralismu Bílého domu, nýbrž plněním přirozených závazků vůči mezinárodnímu společenství. Ozawa zřetelně nesouhlasí: Japonsko by se rozhodně mělo účastnit mezinárodních mírotvorných aktivit s jasným mandátem OSN, ale americká tažení do takové kategorie bohužel nespadají.
JAPONSKO NESROZUMITELNÉ
Když Abe, dosud nejmladší japonský ministerský předseda, odchází od povolebních konzultací s expremiérem Morim, bossem nejmocnější vnitrostranické kliky, působí jako zkroušený školáček pokáraný nespokojeným panem řídícím. Z mnoha vedoucích míst LDP padají výroky o tom, jak je Abe (52) "mladý a nezkušený" a jak by proto měl dát na radu ostřílených veteránů a přestavět kabinet podle jejich doporučení. Vlivné vnitrostranické frakce si tak připravují pozice k dalšímu kolu boje o moc. Abe prozatím smí zůstat, ale jeho manévrovací prostor bude velmi omezený. Zřetelně připraven je i jeho předpokládaný nástupce, současný ministr zahraničí Aso Taró, proslulý kontroverzními výroky o Japonsku "jednoho národa, jednoho jazyka, jedné rasy a jedné kultury" či voláním po oficiální návštěvě císaře ve válečné svatyni Jasukuni, kde je sám častým hostem.
Bez jakéhokoli pozadí působí volání po normalizaci mezinárodní pozice Japonska a jeho proměnu z pacifistického ustrašence v sebevědomou mocnost zdánlivě logicky a přirozeně. Problém je v domácím politickém kontextu. Síly nejaktivněji spojené s požadavkem takové "normalizace" jsou bohužel zároveň síly vyznačující se například nápadně reakčními a revizionistickými sklony v otázkách odpovědnosti za agresivní válku v Pacifiku a na asijském kontinentu. Podoby současného japonského nacionalistického šovinismu se vyznačují různými stupni nostalgie po čistých ctnostech sebeoběti a morbidní oddanosti zemi a národu v jednotě symbolizované narychlo stlučenými "tradicemi" imperiálního kultu. Svatyně Jasukuni na tokijské Kudanzaka se svým nepokrytým uctíváním dědictví válečnických ctností, hrdinských obětí a imperiální slávy se stává symbolickým středobodem takových tendencí. Samotná císařská rodina je v celé věci spíše nevinně a úzkostlivě se chrání sebemenšího náznaku politické angažovanosti. Ale je pravda, že někteří činitelé vládního úřadu pro záležitosti císařského dvora, Kunaičó, hlásící se k imperiálně-nacionalistickým interpretacím kultu Šintó, patří v úzkém spojení s částmi LDP k těm nejpodezřelejším elementům současného japonského politického života.
Problém je, že většina těchto sil nepůsobí příliš otevřeně a často nemá oficiálně deklarovaný politický program. Pro zahraniční komentátory není snadné si jich vůbec všimnout, natož pak pochopit, co se komu vlastně může nelíbit na "normalizaci" Japonska. Většina komentářů japonské politiky v uznávaných mezinárodních médiích proto není k valnému užitku co do skutečného pochopení situace. Dokud se totiž snažíme popsat tuto politickou scénu navyklými schématy pravice a levice rozdělené nad otázkami ekonomické politiky a míry liberalizace trhu respektive státního intervencionismu, nedává získaný obraz dobrý smysl. Není srozumitelné, odkud se bere odpor té části veřejnosti, která se považuje za liberální, vůči vládní straně, která usiluje o liberalizaci ekonomiky. Není srozumitelné, jaká motivace stojí za nedůvěrou tolika Japonců vůči vedení země hlásajícímu Japonsko krásné, silné a sebevědomé. Vždyť Japonsko se jistě potřebuje vyreformovat ze svého "bankovního socialismu" a ze své provázanosti politické sféry s ekonomickou, či ne? A je jen žádoucí, aby se také přihlásilo ke své mezinárodní odpovědnosti a (samozřejmě pokud možno na správné straně barikády) začalo vystupovat jako spolehlivý partner přijímající závazky vyplývající z potřeby zajištění vlastní bezpečnosti a mezinárodní stability. Nebo snad ne?
VZTYK! POZOR! ZDE POROSTOU VLASTENCI!
Skutečnost ale je, že současná LDP zahrnuje kromě pragmatických liberálních ekonomů západního stylu (kteří jsou každopádně v menšině), také velmi temné proudy reakčního nacionalismu typu, jaký je v Evropě jen obtížně představitelný (ačkoli by snad s výhradami snesl srovnání s militantně-politickým evangelismem části křesťanské pravice v USA reprezentované takovými postavami jako otec Neuhaus). Je nepochybné, že mnoho z těchto lidí je vedeno upřímným zájmem křísit duši Japonska v jejich očích oslabenou dekadentními jevy poválečné demokratické modernity. Není náhodou, že vzdělání a školská politika se stává ústředním bojištěm o takovou "duši národa".
"Cílem vzdělávání", vyhlásil Abe při nástupu do funkce, "je vychovávat ambiciózní národ a budovat důstojný stát a společnost. Okamžitě se hodlám začít zasazovat o vzkříšení takového vzdělání, jaké by utvářelo občany, kteří ctí svou rodinu, svůj kraj, svou vlast…" Zároveň ujistil, že považuje za "naprosto realistické vybudovat zemi plnou prosperity a energie, a přitom zachovat vznešené ctnosti japonského národa." To na první poslech snad nezní špatně. Konkrétní náplní takové výchovy k patriotismu však v poslední době bylo v mimo jiné uzákonění povinné úcty vůči nově kodifikovaným státním symbolům. Kontroverzní nařízení zatím přivodilo disciplinární tresty ("levicovým") členům učitelského sboru odmítajícím při častých oficiálních příležitostech v pozoru sborově zpívat národní hymnu za vztyčování národní vlajky, neboť oba symboly pro ně více než národní jednotu ztělesňují předválečné dědictví agresivního šovinismu a imperiálního kultu. A není vůbec snadné uvěřit, že tyto symboly by se takového obtížného dědictví mohly či vůbec chtěly zbavit.
Neboť ústředním momentem "boje o duši Japonska" je boj o podobu jeho historie. Revizionistická verze středoškolské učebnice dějepisu zastírající nebo zlehčující důležité momenty japonské agrese na asijském kontinentu (včetně nankingského masakru… pardon, "nankingského incidentu", který na dálném východě plní kulturní a dějinnou funkci holokaustu, včetně popíračství) je už několik let středem pozornosti a rozhořčených konfrontací doma i v mezinárodních vztazích. Tuto kontroverzní verzi učebnice dějepisu vypracovala a k ministerskému schválení předložila soukromá iniciativa Společnost pro vytvoření učebních materiálů národní historie (tzv. Tsukuru-kai), do níž patří, případně se s ní solidarizují, i někteří prominentní členové LDP. V roce 2004, ještě jako první tajemník LDP a místopředseda kabinetu, vydal Abe vnitrostranický oběžník vyzývající všechny lokální složky LDP, aby působily na oblastní školské výbory ve prospěch přijetí právě této verze učebnice pro výuku v jednotlivých regionech. Text uváděl, že "LDP je přesvědčena, že výuka historie je ústředním momentem určujícím budoucnost národa." Ve skutečnosti byla tato verze učebnice zatím zavedena jen na zlomku škol v celé zemi, ale i tak se stala pravděpodobně učebnicí s největším diplomatickým ohlasem v dějinách člověčenstva a předmětem rozhořčených pouličních protestů v Koreji i Číně (kde se zároveň problematicky vyrovnávají se svými vlastními nacionalismy).
Další neuzavřenou kapitolou historie jsou podivné rétorické manévry okolo otázky odpovědnosti za faktické zotročení tisíců žen "utěšitelek" z celé jihovýchodní Asie ve frontových bordelech války v Pacifiku. Přes oficiální omluvu a odškodnění z 90. let je současná oficiální pozice Abeho a LDP variací na téma, že neexistují důkazy o přímé odpovědnosti japonského státu a armády, neboť dodávky útěšného materiálu uskutečňovaly třetí osoby na základě běžných kontraktů se stanovenými smluvními podmínkami. Agenti-zprostředkovatelé, jinými slovy, dostávali řádně tržně zaplaceno (tak jaképak otroctví) za poskytnuté služby a morální odpovědnost za problematické zajišťování dodávek leží na nich. Šlo-li o únosy a znásilňování, je nám to moc líto, ale vlastně jsme o tom třeba ani nemuseli vědět. I v tomto případě interpretace dějin přinášejí naprosto konkrétní diplomatické roztržky, to když sněmovna reprezentantů kongresu Spojených států ještě před červencovými volbami schválila rezoluci vyzývající Abeho vládu k ukončení mlžení a jasnému přijetí odpovědnosti.
OTEVŘENÝ KONEC
Není docela jasné, jakou politickou a ekonomickou linii by přinesl případný nástup japonské opozice k moci. Z hlediska ozdravení politické scény i celé společnosti, z hlediska institucí a procedur parlamentní demokracie by však nejspíš bylo žádoucí, aby se prostřídání uskutečnilo. Za dlouhá léta monopolu LDP se politické soupeření z velké části přesunulo z veřejné sféry do zákulisí boje vnitrostranických frakcí LDP. To není nejlepší prostředí pro demokratickou otevřenost a odpovědnost. Na druhou stranu přesně toto je specifická forma politického procesu, která je dostatečně dobře známá z mnoha časnějších údobí japonských dějin: podobné struktury kolektivního rozhodování utvářeného zákulisním bojem mocenských klik například charakterizovaly jak předmoderní tokugawský šogunát, tak moderní restaurované "konstituční císařství" Meidži.
Otázkou – ať politologickou, sociologickou či kulturně-historickou – zůstává, nakolik snad cosi v samých společenských či mentálních základech Japonska nezadržitelně utváří místní demokracii k takovéto podobě. Dovedena ještě o krok dále, vede nás tato úvaha až k pochybnosti, zdali onen liberálně-demokratický společensko-politický komplex, který se vyloupl z euroamerických dějin, opravdu slibuje jakoukoli možnost široké aplikace. Spolu s technologicko-ekonomickou převahou Západu se jeho institucionálně-politický model rozšířil po světě natolik, že dnes není takřka možné na posledním tichomořském atolu zřizovat funkční politickou strukturu, aniž by se tomu dalo jméno demokracie a udělaly se k tomu nějaké volby. Ale čím bude takto volně přejatá forma v praxi naplněna, to nikdo nemůže dobře odhadnout pouze na základě euroamerické zkušenosti. Jiné mravy v jiných krajích plní podle všeho staré měchy docela novými víny, ne-li úplně jinými nápoji.
—————————————————————————
zkrácená verze textu vyšla v Respektu č. 32 v rubrice Zahraničí pod redakčním názvem "Abe u konce s dechem"