Reklama
 
Blog | David Mervart

Letter from Japan: Dopis třetí

Zavázal jsem se zde na dobu neurčitou laskavému čtenáři podat nejméně jednu zprávu měsíčně pod výlučnou značkou Letter from Japan. Zde je Dopis třetí, v němž vystupuje tlaková výše nad Pacifikem, sebevědomé klestění, nehájané hradby, živoucí fosílie, Nasazená Hlava, kmitočty, nepokojný vestfálský lékař, perm, jura a dusání.

(Robertu Musilovi)

Nad Pacifikem se rozložilo barometrické maximum zabraňující nevítaným pohybům vlezlých kontinentálních tlakových níží. Údolími krajiny izoterm a izobar proudil nad souostroví ze severovýchodu chladný vzduch výjimečně nízké vlhkosti. Jak se s vysokou pravděpodobností předpokládalo, slunce se zjevilo na pozici stosedmnáctého a půltého stupně v čase šest hodin a třicetsedm minut. Bylo oslnivé ráno prosincového dne, jež pozorovatel dle svého rozpoložení mohl označit za poslední den pozdního podzimu, či první den časné zimy.

Reklama

Automobily vyrážely z hlubin úzkých ulic na mělčiny jasně osvětlených křižovatek. Temné postavy chodců se tu ostře vyrýsovaly v pronikavé záři, tu mizely do ještě studené tmy v podpaží strmících budov. Široké třídy se svým sebevědomým provozem si nekompromisně klestily cestu skrze pozůstatky feudálního opevnění, odsunujíce rázně na jednu stranu palácový vodní příkop a ponechávajíce na druhé straně ostrov zvící velikosti jednoho moderního městského bloku s hrdým názvem Park Hibya.

Moderní město možná začíná od okamžiku, kdy si začne pěstovat takové ostrovy urbánní přírody, městské zahrady, veřejné parky, jako památníky dokonaného vítězství nad okolní zkrocenou krajinou. Je-li tomu tak, stalo se toto tokijské velkoměsto moderním před 103 lety, kdy na jednom rohu vznikl tento jeho první veřejný park, i se skromným rybníčkem a kusem už nikým nehájených hradeb. Dnes působí ošuntěle, drobně a ztraceně, obrácen do sebe a zády k ruchu vládních a obchodních čtvrtí, které vyrostly kolem do arogantních výšek. Ale projde-li pozorovatel dovnitř tohoto prostoru, měřítko se náhle promění. Náhle je střed věcí zcela přirozeně zde pod korunami stromů s naučnými popisky a je to naopak vulgární halas a vysoké strmění vně hranic parku, co působí nepatřičně a podivně.

Hlavním obyvatelem parku je Strom Nasazené Hlavy, obrovský jinan dvoulaločný, Ginkgo biloba. Ve městě, kde kdeco má ve znaku podivuhodný list tohoto stromu, od jeho nejstarší university až po podzemní dráhu, je tento exemplář pravděpodobně největší. Jeho morbidní přezdívka je ohlasem napjatého historického momentu, kdy zakladatel parku, profesor Honda (nespřízněn s autovýrobcem), prohlásil s optimismem a nadějí čerstvě započnuvšího dvacátého století, že "nasadí vlastní hlavu" za to, aby byl už vzrostlý a statný Ginkgo přesazen z křižovatky, kde čekal na podetnutí, doprostřed parku. Nepravděpodobná transplantace se podařila a jinan udiveně žije dalším životem přes rozhraní dalšího století, zatímco kolem padaly mnohé jiné hlavy nasazené v méně úspěšných kauzách. Právě v tuto chvíli roku jsou tokijští dvoulaloční přesně na vrcholku kariéry, polovina listí ještě na větvích, polovina v hustém koberci pokrývajícím pravidelný kruh kolem, ve zlaté záři tak pronikavé, jako by měli to podzimní světlo v sobě a nikoli jen propůjčeno odraženým kmitočtem.

Prvním Evropanem, který stál v ustrnutí pod podzimním jinanem, byl Engelbert Kaempfer. V roce 1690 se vestfálský Němec toho jména, lékař a přírodovědec, připlul podívat na japonské souostroví, kde právě bujně končilo století strmého ekonomického růstu směřující už k propojené komerční společnosti moderního typu. Kromě zápisků o historii, hospodářství, politickém systému, geografii a flóře, které dlouho sloužily jako jediný zdroj informací o této zemi (Montesquieuovi či Kantovi), přivezl na západ první semena stromu, který evropští botanici dosud popisovali jako dávno vyhynulý druh známý ze zkamenělin.

Druh Ginkgo má tedy daleko víc důvodů cítit se tu nepatřičně než stárnoucí hibijský park či jeho náhodný pozorovatel. Viděl svět procházet proměnami, které by lidská civilizace ani dnes nepřežila. Jeho podivuhodné listy odrážely stejné podzimní kmitočty už ve věku, kdy asi ještě evolučně neexistovalo savčí oko, které by bylo schopné pořádně žlutou rozlišit. Podle všeho tu byl už v permu před 270 miliony let a předešel tak o nějakých padesát milionů let neperspektivní jurské ještěry, jejichž lacinou popularitou však důstojně opovrhuje. Charles Darwin jej označil za živoucí fosilii, ale Ginkgo biloba je jen gentleman staré školy. Máme bláhově za to, že naše křižovatky mají přednost před jeho cévními svazky. Že přežívá v ústraní sebevědomého hluku ulic díky našim nasazeným hlavám. Ale jeho rozhled je obsáhlý až k závrati a už byl svědkem pádu jinačích druhů, které dusaly kolem a byly pány světa.