Duel Respektu mezi profesorem Komárkem a doktorem Jochem přeskočil téměř okamžitě od otázky práv šimpanzích k nezměrně obecnější úrovni otázky práv lidských a vůbec. Především tedy jsou-li daná nebo vymyšlená. Protože na tak obecné úrovni je obtížné udržet konstruktivní postup odněkud někam, pokusme se dodatečně trochu vyznačit prostor, kterým se diskuse tohoto problému musí pohybovat. Je to koneckonců problém na pozadí mnoha současných dění, od klonování po intervenci v Iráku.
Ten mazaný západní výmysl
Na jednu stranu máme k dispozici argumentaci, řekněme, historicky-soociologickou: lidská práva jakožto univerzální, nezcizitelná a tedy předcházející jakémukoli konkrétnímu právnímu či politickému uspořádání, to je poměrně nedávno vynalezený koncept, ustavujícím způsobem vyhlášený v několika textech napsaných v konkrétních situacích konkrétními osobami (a učebnicově se uvedou Deklarace nezávislosti, Deklarace práv člověka a občana, atd.). Tedy žádná zjevená pravda vlastní lidstvu od nepaměti z podstaty jeho stvoření či přirozenosti. V krajním případě je lze označit za konstrukt euroamerické kultury vytvořený zhruba mezi 18. a 20. stoletím.
Zkušenost postmoderního věku nám říká – a je to zkušenost sahající téměř do té doby, kdy se Evropa poprvé setkala ve velkém s jinými kulturami a poprvé si systematicky povšimla, že to, co je samozřejmé a přirozené u nás, nemusí být ani dost málo samozřejmé a přirozené na Kalimantanu, Barbadosu, či v Japonsku – že tento relativizovaný pohled lze kdykoli použít způsobem: "VY říkáte, že jsou univerzální a přirozená práva, ale to je zase jen VÁŠ nástroj kulturní nadvlády nad těmi, kdo takové přesvědčení nesdílejí." A protože argumenty jsou vždy použity v konkrétních politických kontextech, je jisté, že v některém případě bude taková věta použita jako expedientní obhajoba nějakého ne-západního diktátorského režimu, zatímco v jiném případě jako výraz upřímné obavy ze ztráty identity nějakého tradičního společenství čelícího – možná podléhajícího – přívalu modernity.
Nezcizitelná perem i mečem
Na druhou stranu máme k dispozici argumentaci, řekněme, přirozeně-normativní. Lidská práva, ač nejsou nutně historicky či místě přítomna v nějakém zápisu či výrazu, jsou daná samou lidskou podstatou, imperativem úcty a ohledu k jedinečnosti lidského života. Nějaký ohled k lidskému životu a důstojnosti je koneckonců společný všem kulturním formám, jen je problém s velikostí skupiny osob, na které se ohledy berou, a za jejímiž hranicemi jsou nepřátelé, kteří žádné ohledy nezasluhují. Ale odsud už lze jakž takž sociologicko-historicky konstruovat nějaké vyprávění o etické evoluci, čili o tom, jak se záběr lidských ohledů postupně rozšiřoval z rodiny a kmene až k dnešním explicitně univerzálním lidským právům (máme-li nějaké takové dějiny). Jako výsledek tu každopádně je silná zbraň. "Ať už váš stát, společenství, zvyky mají jakoukoli podobu, ať už si vy sami o tom říkáte cokoli, je tu absolutní norma, která je tomu všemu nadřazená a která není kulturně ani dobově relativní." Víme z vlastní historické zkušenosti, jak moc důležitá byla i přes Helsinský protokol tato přirozeně-normativní koncepce třeba pro disentní prostředí totalitní východní Evropy, či jak umožnila tribunály s nacistickými a japonskými vůdci, které nebylo možno soudit podle žádných jiných než univerzálně mravních zákonů.
Eso z rukávu
Má-li přirozně-normativní koncepce nějaké mouchy, kromě toho, že nemusí vyhlížet historicky přesvědčivě, jsou to asi ty následující. Ve vztahu mezi kulturami a politickými společenstvími, přesněji ve vztahu mezi kulturou a institucemi modernity a kulturami jí vnějšími, může být i dnes ošemetné dovolávat se jakýchkoli absolutních imperativů. Ve světě veřejných promluv veškeré univerzální imperativy, včetně imperativu šíření správného učení, či imperativu proletářské revoluce, mají tu dvojznačnou vlastnost, že je lze použít jako eso přebíjející vše ostatní. Je-li něco jednou absolutním imperativem a přirozenou normou, ospravedlňuje to absolutně, bez ohledů na okolnosti a situaci. Lze si představit, že absolutní eso univerzálních lidských práv může být použito k obhajobě jednostranné ozbrojené intervence proti státu, který takto definovaná lidská práva porušuje, a to bez ohledu na mezinárodní konsensus či pravděpodobné následky. Jinými slovy, konkrétní hráč na globálním poli může prohlásit, že nad pravidly, která si všichni hráči mezi sebou dohodli, je ještě trumf pravidla absolutního, který ho teď opravňuje jednat podle svého svědomí a uvážení.
Přirozeně-normativní koncepce také nepomůže rozhodnout, která to ta práva vlastně jsou. Různé autoritativní seznamy základních lidských práv se mezi sebou zásadně liší a poskytují ideologickou munici naprosto protichůdným politickým pozicím: lze například vášnivě hájit osobní práva jednotlivce v jeho usilování o vlastní štěstí před různými regulacemi a zásahy ze strany kolektivní politické vůle zvané stát. Lze však stejně vášnivě hájit práva jednotlivce na vývoj a uplatnění umožněním přístupu k veřejně garantovanému vzdělání a zdravotní a sociální péči.
Pokud koncept lidských práv vystupuje ve veřejných rozpravách lidských společenství, tedy nikoli v království Božím, potud je to vždy politický argument, který má za poslání legitimizovat nějaké typy jednání, umožnit kritiku nějakých institucí, případně zřízení jiných. Hitlerovi by v konečném řešení židovské otázky nebyl zabránil logicky bezchybný důkaz univerzální a nezcizitelné povahy lidských práv. Tomu by mohly zabránit jedině společenské a politické instituce, které mohou čerpat svou oprávněnost a sílu mimo jiné také z univerzálních morálních imperativů. Nositelem takových mravních ideálů ale těžko může být přirozená danost, jedině konkrétní lidé ve svých malých dějinách.