Tokio k tomu není nejhůř disponováno, právě pro tu přirozenou decentralizaci (i když mezinárodní letiště 70 kilometrů daleko ve vedlejší prefektuře nikdo hned tak nevyřeší). Tokijské university a pracovní místa budou i dál nasávat mladé z venkova, ale i to při nízké porodnosti a úbytku populace maximálně na nějakou dobu udrží stejný stav. A ani já, registrovaný obyvatel městské části Kótó, tu nezůstanu nafurt. Růst se už nebude.

A kdyz je Tokio tak homogenni – stehuji se bezne tamni obyvatele pri zmene zamestnani?

Na druhou stranu, Tokio je bezpochyby kategorií samo pro sebe a jen těžko jej dávat za následováníhodný příklad řešení problému „město“; na první pohled je to šílený, neosobní a přelidněný kolos, ke kterému i inteligentní pozorovatelé jen těžko hledají cestu (viz třeba Wim Wenders „Tokyo-ga“…) Rozhodně bych byl velmi opatrný před veškerými idealizacemi ať „tokijskosti“ či „japonskosti“ včetně role, jakou by v takovém obrázku mělo hrát cokoli budhistického.

Sám mám ale také nejraději ta místa (nepočetná), která se za posledních 30 či 60 let změnila nejméně: Nezu, Yanaka, Sendagi, Šimokitazawa… ale pravda, Omote-sandó je stále vytříbeně elegantní a drahé a Šibuya dojemně lacině adolescentní, Šindžuku drze hlučné, mezi chladnými věžemi metropolitních úřadů na jedné straně a vykřičeným mafiánským Kabukičó na druhé…