Reklama
 
Blog | David Mervart

První velmoc, třetí cesta, pátá kolona, nebo sedmé nebe?

Je dnes obtížné zakopnout o jakýkoli globální komentář v kterékoli části světa, který by nestavěl čínského draka, tygra, kolos na hliněných nohou a podobné bytosti někam blízko středu světla jevištních reflektorů. Všechny noční můry děsů z nového žlutého nebezpečí už byly vypuštěny do světa, všechna odborná i diletantská proroctví o nezadržitelném růstu i o nezadržitelném pádu, o nové světové hegemonii i o neodvratné demokratické revoluci, o vášnivé explozi nacionalistických tlaků i o otupělé honbě za dolarem a yuanem, už  byla vyřčena. Chvíli tedy nemluvme o Číně, ale o tom, jak mluvíme o Číně. Je to jedno zajímavé zrcadlo.

Mnoho západních komentátorů (a s nimi pravděpodobně mnoho zahraničně-politických stratégů) očekávalo, že překotný ekonomický růst, kterým čínská společnost už druhé desetiletí prochází, sebou přinese tlak na změny politického systému, který se nakonec ukáže nepotlačitelný takovými násilnými prostředky, jaké uspěly v roce 1989 u Tian-an men. Dnes vyjadřují frustraci nad pozorováním, že stávající uspořádání sjednocené pekingské strany a vlády vypadá nejmíň stejně pevné, jako před 16 lety (viz třeba zde a zde). 

Ale proč byl vůbec důvod něco takového očekávat?

Reklama

Zdá se pravděpodobné, že to očekávání je založeno na víře ve zcela určité propojení určitého ekonomického modelu s určitým politickým modelem. Konkrétně na víře v propojení liberálně demokratického politického uspořádání s otevřenou (a tedy efektivní) tržní ekonomikou. 

Když na konci 80. let prošlo střední a východní Evropou domino demokratických revolucí, bylo zřejmé, že velká část obyvatel se k nim přidala také (a možná hlavně) proto, že propast v životních úrovních východního a západního bloku začala být neúnosná. Stranické aparáty sovětského bloku byly nejen tupě represivní a autoritářské, ale vládly navíc systému, který se ukázal jako děsivě ekonomicky neefektivní. Důležitá pointa našeho vyprávění o světě, lidské přirozenosti a nás samých spočívá v hypotéze, že komunistické režimy byly ekonomicky nevýkonné právě proto a hlavně proto, že byly nesvobodné a autoritářské.

To vyprávění má velmi logickou a přesvědčivou strukturu. Jednotlivec bude cítit odpovědnost za svůj výkon a motivaci k lepšímu výstupu, pokud bude stimulován otevřenou svobodnou soutěží s ostatními usilujícími o totéž. Aby byl motivován,  potřebuje zároveň cítit, že výsledek jeho snažení se kumuluje v podobě jeho soukromého majetku, který je chráněn před svévolnými zásahy ať už veřejnými nebo soukromými. Politický režim, který ruší působení svobodné a otevřené soutěže (formou "státního podniku") a zároveň nenabízí dostatečné záruky ochrany vlastnictví (když "znárodňuje") se sám odsuzuje k ekonomické smrti, neboť je v rozporu s těmito základními rysy lidské přirozenosti. 

Zároveň jsme přijali popis, který o samotném politickém uspořádání mluví jazykem, který byl původně zaveden pro popis ekonomie trhu: mluvíme o "nabídce" politických stran, které jsou mezi sebou ve stejné volné soutěži jako prodejci na trhu, ucházejíce se o hlasy voliče jako o poptávku spotřebitele. Demokratická pluralita je chápána jako přesná obdoba různorodosti nabídky produktů na trhu: monopol jednoho výrobce či dodavatele na trhu nese stejné nebezpečí pro ekonomickou soutěž a efektivitu jako "monopol" jedné strany pro demokratickou soutěž a dobrou veřejnou správu. Ekonomická tržní svoboda a demokratická politická svoboda jsou nakonec stejného rodu, nejbližší příbuzné spjaté v symbióze, z níž ani jedna nemůže chybět.

Alespoň v Evropě se tedy zdánlivě potvrdila víra v to, že snaha o výkonnější hospodářství a vyšší životní úroveň sebou přinesou liberálně-demokratické politické uspořádání a, naopak, že zavedení demokratických struktur sebou nese hospodářský růst. 

Navíc se můžeme kdykoli obrátit k neotřesitelným údajům reálného světa. V mezinárodní soutěži několika posledních staletí se zdánlivě nepochybně ukázalo, že otevřené politické systémy blížící se liberálnímu a demokratickému uspořádání, jsou zároveň ty hospodářsky nejefektivnější. Je už lhostejné, jak to kauzálně uspořádáme, ale většina vysvětlení pravděpodobně mazaně zůstane u nějaké vzájemně se posilující zpětné vazby, dobrého začarovaného kruhu: "čím více prosperity, tím více demokratické svobody, tím více prosperity, tím více…"

To vše nás zůstavilo s několika artikuly víry, s nimiž přistupujeme ke zbytku světa a na nichž, zdá se, zakládáme dost důležitá rozhodnutí. Lze se například domnívat – alespoň tak zní část oficiálního zdůvodnění irácké intervence – že v Iráku mělo dojít právě k nastartování takového dobrého začarovaného kruhu svobody a prosperity, ať už si o výsledku myslíme cokoli. Je také zřejmé, že mnohá doporučení a úvěrové podmínky institucí jako World Bank tváří v tvář třetímu světu se zakládají na artikulech víry v souvislost prosperity s demokratickými politickými institucemi.

Spolu s tím, jak se Čína postupně stává pátou, čtvrtou, třetí… největší ekonomikou na světě a jak přibývá komentářů o její globální roli i vnitřní struktuře, je docela dobře možné, že nás postaví i před nutnost zvážit tyto základní artikuly globální víry. Co si počneme, jestli budeme dlouhodobě mít před očima zemi, která bude viditelně spojovat autoritářskou vládu bez demokratické soutěže a bez valných ohledů na mnohá základní práva jednotlivce na jedné straně, s vysokým hospodářským růstem a relativní prosperitou na straně druhé? Co když se Čína ani revolučně ani pozvolna nezdemokratizuje, ani neexploduje ve víru etnických a sociálních konfliktů, ani se ekonomicky nezhroutí z červeného obra v bílého trpaslíka, ale prostě jen bude dál fungovat? 

Možná se my sami budeme muset vrátit k některým základním úvahám o tom, jak vlastně jinak než ekonomicky jsou zdůvodněny naše politické svobody.

(V odpověď na diskusi doplňuji dodatečně něco pohledu z první ruky na současnou Čínu: třeba série reportáží George Arneyho pro BBC Worldservice)