Skepse vůči praktickému fungování demokracie co do řešení současných ekonomických problémů vyspělého světa je velmi rozšířená. Obraz situace přenášený většinou našich veřejných rozprav se zdá být jednoznačný:
1. Všeobecně se má za to, že je jasné, co musí (japonské, evropské, americké) vlády dělat, aby udržely svá národní hospodářství konkurenceschopnými a výkonnými na globální tržnici: deregulovat, liberalizovat, otvírat, nezasahovat, nepřerozdělovat, nerozhazovat.
Zároveň ale: 2. jsou všechny tyto vlády právě prostřednictvím demokratického politického procesu závislé na svých voličích. A většina těchto voličů, ať už z omezenosti, existenční obavy, neochoty vnímat makroekonomické souvislosti, pohodlnosti, či jakýchkoli důvodů, není připravena svým hlasem podpořit právě takové kroky vnímané jako nezbytné k zachování ekonomického růstu.
Takový popis situace by ale samozřejmě naznačoval, že v tomto smyslu produkuje demokratický politický mechanismus dlouhodobě rozhodnutí, která jsou ekonomicky iracionální. Podle této analýzy se zdá, že naše demokratické formování kolektivní politické vůle přináší výsledky, které jsou dlouhodobě v rozporu s našimi vlastními ekonomickými zájmy. A to nikoli náhodně a jaksi nedopatřením, nýbrž systémově a téměř nevyhnutelně. To je naprosto nečekaný a překvapivý stav, protože historicky se samozřejmě konstituční demokracie prosadily naopak pod heslem racionálního řešení uspořádání společnosti a legitimizace moci.
Reakce neoliberální rétoriky na analýzu situace současného vyspělého světa je dostatečně známá: jediné správné, co politickým institucím zbývá, je vyklidit scénu a odebrat se na smetiště dějin, kam stejně celou dobu patří. Jenže, alespoň pro tuto chvíli naší historie, politická společenství tvrdošíjně odmítají zmizet.
Dále jsou tu jiné, různě odstupňované návrhy, jak omezit ekonomicky zdánlivě iracionální dopady demokratické politiky. I na blogu Respektu už zazněl návrh znovu nějak spojit volební právo (tedy právo podílet se na kolektivních rozhodnutích a spoluurčovat tak směřování třeba daňové a sociální vládní politiky) s ekonomickou soběstačností jedince, tedy s výší příjmu. Záměrem takového projektu by zjevně bylo pokud možno eliminovat z formování kolektivní politické vůle ty, kteří s největší pravděpodobností budou žádat vládní regulaci trhů a přerozdělování hospodářského produktu.
Myslím, že se nemusíme nijak zvlášt zabývat praktickou realizovatelností podobných návrhů. Je zřejmé, že v současné Evropě a v současných liberálních demokraciích není nic takového ani společensky únosné ani politicky průchodné. Jedná se spíš o to, že tato úvaha je poměrně logickým vyústěním vlivného a rozšířeného druhu uvažování o moderní společnosti a jejím politickém fungování.
Jde totiž o to, že je dnes čím dál méně jasné, proč by efektivní globalizovaná tržní kapitalistická ekonomika měla ke svému životu nějak zásadně potřebovat demokratický politický systém. Naopak, ve snaze získat a udržet si hlasy vzpouzejících se mas, které ignorují zásadní ekonomické principy a žádají sociální zajištění, dnes demokraticky volené vlády tak či onak intervenují na trhu, regulují a přerozdělují, a jsou tak efektivním přesunům a využití všeho druhu kapitálu jedině na překážku. Většina liberálních ekonomů, zdá se mi, se se svou frustrací z ekonomické hlouposti většiny reálně existujících demokratických politických reprezentací (ať nominálně pravých či levých) nijak netají.
Dává proto naprosto logický smysl, že osvícený diktátor, oddaný programu rázných (a ekonomicky iracionálními demokratickými ohledy nesvázaných) reforem, deregulací a privatizací, představuje pro mnohé lepší alternativu, než voličům podstrojující rozhazovačné "socialistické" vlády.
Všimněme si, že i na naší vlastní komunistické minulosti máme dnes tendenci zdůrazňovat aspekt přerozdělovací ekonomické iracionality a neudržitelnosti, spíše než aspekt politického despotismu a arbitrérnosti výkonu moci. A jedině z perspektivy ekonomického intervencionismu a přerozdělování lze mluvit stejnou terminologií o stalinistickém impériu a třeba současné Skandinávii či Francii jako jakémkoli kontinuu. V rovině demokratických politických svobod by to prostě nebylo možné.
Před očima se nám tak dnes rozevírá dost nepřemostitelná propast mezi "ekonomickou racionalitou" fungování globálních trhů a "demokratickou racionalitou" fungování národních politických společenství. A to je každopádně velice znepokojující a varovný jev. Jestliže totiž samotné základní principy racionálního ekonomického rozhodování zdánlivě stojí v systémovém rozporu s demokratickou politikou, pak je nutno se obávat, že v dlouhodobém výhledu jejich kombinace nemusí přežít.