Události na Kavkaze nepřipomínají ani tak obrazy boje svobodného světa s totalitním despotismem. Spíše se scéna podobá světu reálpolitiky Machiavelliho Florentských kronik či starověkých čínských Jarních a podzimních análů s jejich historií útočících a smiřujících se knížectví, drobných válek, měnících se spojenectví slabších proti silnějším, intrik a aliancí, diplomacie přecházející ve výhodném momentu plynule v ozbrojený konflikt.
Česko si současnými dějinami vleče sebou svůj zastydlý boj s komunismem a promítá si ho do vize světa, na který už tato optika neplatí. Snažit se třeba mermomocí napasovat dnešní Čínu do škatulky "komunistická" není občansky odvážné a morálně správné, nýbrž zabedněné. Při asociacích, které pro Středoevropana přívlastek "komunistický" má, může být jeho aplikace na současnou Čínu jedině zdrojem nedorozumění. Emocionální zkratové spojení mezi Brežněvovým komunistickým SSSR a Putinovým Ruskem je podobně málo užitečné. Zamlžuje víc věcí, než objasňuje. A vnáší do pohledu na náš okolní geopolitický svět předsudečně moralistní optiku, která pokřivuje obraz až na hranici karikatury.
Člověk nemusí být přímluvcem Putinova stylu vlády (a já rozhodně nejsem), aby viděl, že Rusko se nepotřebovalo učit ze své sovětské minulosti, aby dospělo ke své dnešní politice drsného prosazování vlivu. Nejen z ruské pozice lze snadno říci, že Bushova administrativa za dobu svého působení nevynechala jedinou příležitost, aby nedala jasně najevo, že hodlá dát přednost dost hrubě formulovaným národním zájmům před jakýmikoli omezujícími elementy mezinárodního konsensu či existujících mezinárodních institucí. Sem spadá téměř automatické vynětí se z působnosti mezinárodních zbrojních a lidsko-právních konvencí či z jurisdikce mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny. Vzpomeňme si, že konečné zdůvodnění unilaterální invaze na teritorium suverénního státu jménem Irák znělo jako kopie dnešních prohlášení z Moskvy: národní bezpečnostní zájem (sekundární zdůvodnění humanitární naskočilo až poté, co se definitivně nenašla predikovaná skladiště chemických a biologických zbraní).
Jsou to USA, kdo zejména poslední dvě prezidentská volební období přispívá k povědomí, že velmoc se pozná podle toho, že může libovolně rozhodovat, jakými pravidly se bude řídit a jakými ne. Není úplně překvapivé, pokud Rusko následuje takový precedent. Inteligentní středoevropské komentátory by mělo zarazit, proč se v geopolitických věcech tak fatálně rozcházíme nikoli s viděním Putina a Medvěděva, ale s viděním běžných Rusů. V anketě Respektu otištěné ohlasy z Ruska (33., str. 4) nejspíš dokazují nikoli, že mladí Rusové jsou popletení domácí propagandou či zabředlí do imperiálního sovětského myšlení, nýbrž že mají stejné ambice a stejné sebevědomé chápání národních zájmů, jako, řekněme, mnozí Američané. Že, viděno od Prahy, nám USA mohou osobně připadat jako sympatičtější a důvěryhodnější smluvní partner, to ještě neznamená, že jsou silou dobra, pravdy a svobody.
Jistě, argument může znít tak, že přece zodpovědné zahraničně-politické chování USA je zaručeno nikoli plněním mezinárodních smluv, nýbrž jejich vnitřní pevně demokratickou a ústavní strukturou. Imperiální tendence a zneužití moci doma i venku nemusí být předmětem zajištění prostřednictvím mezinárodních institucí, neboť jsou daleko účinněji vyloučeny svobodným politickým procesem uvnitř USA. Vždyť na vrcholu studené války bylo ve Washingtonu možné usvědčit z nepravostí úřadujícího prezidenta a dosáhnout pouhým tlakem médií a veřejného mínění jeho odstoupení. Nic takového by ani v Moskvě ani v Pekingu (ani tehdy ani dnes) prostě nebylo možné. Americké nukleární zbraně, ač vyňaté z mezinárodních bezpečnostních kontrolních mechanismů, budou teoreticky stále ještě pod přísnou demokratickou kontrolou místních voličů, kdežto nukleární zbraně v Íránu by byly v arbitrérních rukou bůhvíkoho mimo jakoukoli kontrolu. Domácí nezávislá justice a odvolatelnost v rámci pevně ukotveného politického procesu by teoreticky měla zajistit, že rozhodnutí napadnout jiný stát, jako Irák, bude provedeno s krajní opatrností, jako nejzazší možné řešení a jako takové bude "spravedlivé" a nebude imperialistické. Ruské rozhodnutí napadnout jiný stát se nemůže vykázat podobnou mírou politické odpovědnosti a vnitřní kontroly a je tak "nespravedlivé" a imperialistické par excellence.
Ale jaký je přesně vztah mezi vnitřním politickým řádem země a jejím zahraničním působením?
Zbožná víra, že svobodné demokratické republiky ze své nejvlastnější podstaty nemohou být agresivní, byla pro moderní věk nejvlivněji formulována Kantem. Většina inteligentních teoretiků politiky před Kantem však takovou spekulativní premisu nesdílela. Machiavellimu bylo jasné, že bez ohledu na své svobodné vnitřní zřízení jsou městské republiky (a jeho domovská Florencie na prvním místě) navenek stejně ambiciózní a agresivní, jako sousední monarchie a despocie. Všichni Thúkydidovi čtenáři viděli zřetelně, že nejsvobodnější antická demokracie, Athény, prahla po vlivu a expanzi snad víc než totalitní Sparta. A jen chvíli před Kantem David Hume zopakoval totéž pravidlo pro rodící se moderní Evropu a její odtržené severoamerické kolonie. Že jsou USA dovnitř svobodné, konstitučně kontrolovatelné a demokraticky odpovědné, to neznamená, že navenek se nemohou chovat jako ctižádostivé impérium. A nic v nedávné historii nenasvědčuje tomu, že by se tak nechovaly. Taková je povaha politických těles ve vodách vzájemného soupeření o vliv a moc.
Pokud dnes Česká republika činí volbu stát jako spojenec neochvějně na straně USA v jejich nadcházejících mocenských konfrontacích s jinými velmocemi, je to legitimní reálně-politická volba. Nic víc. Nesnažme se ji přikrašlovat k podobě šikování se na správnou stranu v manichejském zápasu dobra se zlem a svobody a demokracie s despocií a komunismem.