Když se Platón pouštěl do psaní svých sokratických dialogů, činil tak nikoli v perštině ani v čínštině (vyspělých jazycích světa jeho věku disponujících rozvinutými prostředky abstrakce), nýbrž v řečtině, ve své době obzvláště vyvinuté odnoži indoevropské jazykové větve. V této řečtině –– a mohli bychom říci ve světě myšlení, jehož je tento jazyk prostředkem i výrazem –– lze (podobně jako v ostatních indoevropských jazycích, včetně tohoto českého) díky tvaroslovné pružnosti například z přídavného jména "dobrý" AGATHOS vytvořit druhotné podstatné jméno "dobro" AGATHON. I z tohoto důvodu nazýváme "přídavné jméno" nakonec "jménem", stejně jako "podstatné jméno", protože mu vposledku přiznáváme účast na kategorii "jména" jakožto názvu a pojmenování nějaké věci, stavu, či vlastnosti. V takovém jazyce, jako řečtina (nebo čeština) lze říci, že "červený" je červeným proto, že má účast na abstrahované vlastnosti či stavu "červenosti". A celá historie našeho západního civilizačního a technologického vzestupu by se v jistém smyslu dala parafrázovat jako snaha odhalit, co je podstatou tu "dobra", tu "červenosti".
ČERVENÁ JISTOTA A ČAS NASTOJATO
Co když opustíme bezpečný a předvídatelný svět indoevropských jazyků? Co když se přesadíme do světa jazyka a myšlení, kde, například, neexistuje skloňování a časování, anebo kde přídavné jméno není "jménem"? Můžeme si být tolik jisti, že bychom si nakonec mysleli totéž, kdybychom mysleli svět skrze tak jiné brýle? Co třeba, kdybychom mysleli v jednoslabičném jazyce, který nerozlišuje mezi tvary označujícími děje a tvary označujícími předměty (například, kde stejné jinak neodlišené slovo/ slabika může podle kontextu označovat sloveso "jíst" i jméno "jídlo")? Můžeme si být jisti, že bychom postupovali po stejných stezkách ducha, kdyby náš jazyk namísto "přídavných jmen" disponoval "přídavnými slovesy"?
Platónovy úvahy o podstatě "výbornosti" či "červenosti" by se neměly jak zrodit v jazyce, v němž "výborný" či "červený" je vyjádřeno nikoli jako vlastnost a stav, nýbrž jako děj, událost, který může mít například minulý čas. (Čili pojmy "červený" či "výborný" jsou vystiženy jako události, tedy "je–červený" je jedno slovo a to tvaroslovně odlišné od slova "byl–červený", vlastně "červenil", či od jiného slova "možná–je/byl–červený", jak tomu je v japonštině.) Napadla by nás pak vůbec někoho někdy "aristokracie" jako vláda "těch výborných"? Napadla by nás optika jako věda o tom, že snad lze nějakou vlnovou délkou definovat univerzální "červenost", nezávisle na tom, jestli je červené jablko nebo stranická legitimace a jestli je červený dnes či včera, červený možná nebo určitě?
Anebo, jak asi vypadá nejvnitřnější prožitek obrazu plynutí času v hlavě rodilého mluvčího mandarínské čínštiny, když "minulý týden" je pro něj "horním týdnem" a "příští týden" týdnem "spodním"? Mám pocit, že moje mentální časová osa směřuje poměrně jednoznačně vodorovně a zleva doprava. Jak tedy asi vypadá vesmír člověka, jehož mentální časová osa stojí vertikálně a směřuje shora dolů? Závratná představa!
Při překladech mezi tak rozdílnými jazykovými vesmíry musí dojít více než k drobné nepřesnosti a posunu významu. Musí dojít k proměně vnímání světa.
CYNICKÉ PRÁVO A NESTOUDNÁ SVOBODA
Kolem poloviny 19. století se Japonci rozhodli nenásledovat čínskou mandžuskou dynastii po prohraných opiových válkách na její cestě ke stagnaci a zapomnění, nýbrž raději prozkoumat, co to přivedlo bílého muže k té fantastické technologické a civilizační převaze, jež mu umožnila diktovat si koloniální podmínky všude po světě. Na cestě za pochopením té nepochopitelné marťanské kultury společenských tanců, smokingů, mléčných výrobků, hovězího, balistiky a konstitučního liberalismu, bylo nutno vynalézt mnoho nových termínů pro pojmy, které dálněvýchodní společnosti přes veškerou svou vzdělanost a sofistikovanost dosud nevlastily. Ani domorodá japonština, ani klasická čínština, tato latina Dálného východu, nevybavila obyvatele souostroví třeba žádným výrazem pro "konkurenci", jakožto princip chvályhodného a žádoucího zdravého soutěžení, které přinese nejlepší dosažitelný výsledek z hlediska celku.
Osvícenec Fukuzawa Jukiči tedy přišel s překladem – složeninou ze znaků "závodit" a "bojovat" – o němž však mnoho současníků mělo vážné pochyby: jak by něco tak nepatřičného jako závistivé přetahování se o soukromé výhody mohlo věst k čemukoli pozitivnímu z hlediska veřejného prospěchu a obecného zájmu? No ano, samozřejmě, je třeba nastavit takový mechanismus, aby se ti nejlepší, nejtalentovanější, nejschopnější a nejctnostnější dostali do čela společenství a působili pro obecný prospěch, ale to, že by privátní usilování o vlastní prospěch mělo přinést obecně prospěšné výsledky, to zní příliš fantasticky! Opravdu se to v těch vašich západních příručkách tvrdí?
Podobně svízelná situace byla s pojmy "právo" či "svoboda". Překlad pro "právo" se nakonec ustálil na složenině znaků označujících "moc/ sílu/ nestandardní řešení výjimečné situace" a "výhodu/ zisk/ prospěch"… to má být ten římský IUS, to má být to vznešené "nezcizitelné přirozené právo člověka a občana"? "Moc přinášející prospěch"? Tak jsme to ale úplně nemysleli! Termín pro "svobodu" zase v japonštině až do 19. století skoro bez výjimky označuje stav, kdy si někdo "neukázněně, svévolně a bezohledně dělá, co chce". Budu oprávněn předpokládat, že mi budou lidé takové či podobné kultury rozumět, když je přijdu zbavit jařma dosavadního útisku ve jménu "svobody"? Těžko demonstrovat či pokládat život za něco, pro co váš jazyk nemá slovo.
Má paštúnština nebo fársí tak silně definované normativní pojmy "svobody", "práva"? Nebo třeba "lidu" (takového toho "lidu", který by mohl "vládnout" v nějaké "demo–kracii")? Nemám bohužel tušení, ale jazyková zkušenost odjinud mne vybavila dostatečným množstvím skepse k tomu, abych si takovou otázku vážně kladl. A myslím, že by nebylo od věci, kdyby podobné otázky alespoň čas od času prolétly hlavou těm, kdo plánují všelijaké optimistické koncepce světového šíření lidovlády, práv a svobody.
VOLITELNÝ PŘEDMĚT
To vše mne vede k znepokojenému tázání: mají například ti, kdo se věnují vytýčování směrů globální politiky alespoň trochu pochyb o hranicích svého jazykového světa? Alespoň jednou týdně po práci? Jsou schopni alespoň uvážit možnost, že jiná jazyková společenství, jiné kultury vidí bytostné určení člověka anebo třeba vztahy legitimity politické moci jinýma očima jiných hodnot vyjádřených jinými pojmy? Myslím, že by nám možná všem třeba ušetřilo spoustu obtíží, kdyby, řekněme, takový ministr zahraničí těch Spojených států byl kdysi strávil rok či dva mezi obyvateli nějakého Jordánska či Laosu a dokázal si alespoň trochu představit brýle se skly čínštiny, arabštiny či hindi. Vím, že je nerealistické požadovat po světových vůdcích takovou kvalifikaci v pozorování vlastních brýlí. Ale když někoho z nich potkáte, zkuste jim to, prosím, trochu připomenout.