Sókr.: – Dobrý večer, moji milí, snad se tu nehotovíte k nějaké rozpravě? Byl bych…
Gorg.: – Než řekneš cokoli dalšího, roztodivný Sókrate, chci tě upozornit, že by sis neměl zahrávat. Nejen my tu, ale i svět zestárl. Nesnaž se pouštět znovu do svých chytráckých důkazů. Dnes už bys nepochodil. Už tuhle Kalliklés…
Kall.: – Ne, nejdřív ti něco povím já, ty zapšklý plesnivý klasiku! Podívej se kolem sebe! Já jsem měl už tenkrát pravdu, ne ty! Tu pravdu, na které tenhle zatracený svět funguje, ne nějakou tu tvou pravdu intelektuálního žonglování se slovíčky!
Sókr.: – Děkuji vám za vlídné přivítání, přátelé, těžko odolám, abych k vám na chvíli nepřisedl. Ale buď té dobroty, Gorgio, a optej se Kalliklea, co jej to tak rozlítilo.
Gorg.: – Ale jdi, Sókrate, víš to stejně dobře jako já. Jestli musíš, zeptej se ho sám. I já jsem se svého času nechal obalamutit tvými argumentačními ohňostroji. Ale ty i já jsme koneckonců lidé myšlení, kdežto Kalliklés je praktik, politik, od kterého už nemůžeš čekat tu míru shovívavosti a trpělivosti, jakou snad s tebou ještě mohu mít já. Proč by ji taky měl mít. V lidském světě nakonec rozhodují fakta, ne logické důkazy. Důležité je, co a proč lidé nakonec dělají, a ne, jestli to pasuje do tvých umravněných škatulek. Dokázat s trochou chytrosti můžeš, co si vzpomeneš, ale rozhodující vždycky je, kudy se historie ve skutečnosti ubírá.
Sókr.: – Je-li tomu tak, zdá se mi, že bych snad měl být lepším rétorem než ty, slavený Gorgio, neboť není-liž umění řečnické právě politickým uměním toho, jak chytrým důkazem přesvědčit posluchače a přivést je na svou stranu, bez ohledu na pravdivost nebo lživost takové řeči? …ale ne, nezvedejte se ještě, alespoň ne, dokud mi Kalliklés neodpoví, kde myslí, že jsem pochybil. Nebudete přeci tak nelítostní a neodepřete mi takové poučení.
Kall.: – Jednu věc si ujasněme, já s tebou nehodlám vést znovu nějaký přihlouplý dialog, který by si zase nějaký intelektuálský pisálek po svém převyprávěl a pak mé jméno pod záminkou "filosofie" další dva tisíce let tahal špínou. Já s tebou NEdiskutuji, rozumíš? Nemám to zapotřebí. Mou sférou je praxe a nezajímá mě tvůj souhlas nebo nesouhlas. Takoví jako já dělají historii a ty a tobě podobní si ji pak můžete analyzovat a kritizovat a vymýšlet si k tomu různá moralistní schémata. Hádej, kdo z nás je postradatelnější.
Sókr.: – Zjevně máš ale za to, že se od našeho minulého rozhovoru něco změnilo.
Kall.: – Vážně, Sókrate, nedělej ze sebe hlupáka! Zkus dnes za někým přijít s premisou, že politika znamená činit lidi dobrými. Prý že jako lékař, který se přičiňuje o to, aby Athéňané byli co nejlepší, ne jako cukrář, který se jim zavděčí podstrojováním toho, co chtějí. S něčím takovým bys snad pochodil tak nanejvýš u nějakých islamistických extremistů někde v Afghanistánu. Ti jsou tak ještě ochotní věřit, že politické společenství lze postavit na nějaké koncepci jednoho jediného Dobra. Tu popravu sis naprosto zasloužil, vždyť ty jsi veřejné totalitní nebezpečí!
Sókr.: – Domníváš se tedy, podivuhodný Kalliklee, že tato dnešní Hellada, či ten moderní západní svět, jehož je částí, už nepotřebují žádnou takovou všeobecně uznávanou výbornost, o jakých jsme tu kdysi spolu rozmlouvali?
Kall.: – Já se nic "nedomnívám"! Tak to prostě je! Člověk se stará o vlastní soukromé blaho, jak jen může, ať už si nacpává břicho, pečuje si o rodinu, nebo si kultivuje pokoj mysli a pocit vlastní zasloužilosti. Žádné další "dobro" nad tím už není. "Spravedlnost" a "obecný prospěch" a "morálka" a takové vymyšlenosti, to jsou jen nástroje sloužící jedněm k ochraně vlastních zájmů před druhými. V lepším případě jsou to bezzubé tlachy. V horším případě zástěrka pro to, jak kontrolovat a manipulovat lidi. A ty…
Sókr.: – Posečkej okamžik, Kalliklee, vždyť téměř nestačím letu tvých myšlenek. Nejsi-li ty sám, jak před malou chvílí slovutný Gorgias připomněl, politikem, tedy jedním z vůdců své obce?
Kall.: – To tedy jsem.
Sókr.: – A jakpak se to tedy má s takovými jako ty? Nebo snad ani ty nedbáš ve svém životě a povolání o nic jiného než o vlastní blaho?
Kall.: – Kdysi bych ti na tohle možná skočil, ale i z toho už jsme vyrostli, vousáči. Říkat se může leccos, ale jistěže politik nakonec neusiluje o nic než o vlastní blaho. Moc a vliv či pocit nepostradatelnosti mu třeba působí jeho blaho, anebo se prostě jen snaží nastavit fungování zákonů tak, aby to přineslo blaho jemu samému. Proto se sdružuje s dalšími sobě podobnými do spojenectví k dosažení takového vlastního blaha. A dobře tomu tak. Je naivní čekat, že "politikovi" půjde o veřejné dobro. Proto tu máme různá spojenectví, frakce, strany, aliance, které mezi sebou bojují o svá jednotlivá dobra a vzájemně se kontrolují, a jedině z toho boje a vzájemné kontroly vzejde rovnováha sil.
Sókr.: – Aha. To jistě před ostatními občany dobře skrýváte, že nic takového jako veřejné dobro a spravedlnost vlastně není. Vždyť by to bylo hrozné, kdyby se to dozvěděli, že?
Kall.: – Ale kdepak, ve skutečnosti to všichni dobře vědí, protože každý jeden je přesně takový. To jen ve všelijakých veřejných rozpravách se leckdo dovolává lecjaké spravedlnosti, ale když přihlédneš blíž, ve skutečnosti mu jde jen o to, aby někdo jiný neumenšil jeho vlastní blaho a nepoškodil jeho osobní zájem. A jindy zas někdo přijde s tím, že ten či onen veřejný činitel nedostatečně chrání obecný prospěch a neusiluje o dobro obce, nýbrž o dobro vlastní. Když ale přihlédneš blíž, zjistíš, že ten hlučící a protestující občan by vlastně jen chtěl nahradit onoho veřejného činitele a usilovat o své vlastní dobro na jeho místě.
A teď, s tvým dovolením či bez něj, se vrátíme k smysluplnějším činnostem.
Sókr.: – Ale jistě, děkuji ti za výklad, sdílný Kalliklee, a promiň, že jsem vás tolik zdržel. Jen mi ještě pověz, co je to za věc, kterou jsi právě vzal do ruky?
Kall.: – Nokia… Telefon. Mobilní telefon. K hovorům na dálku.
Sókr.: – Jak jsi přišel k takové pozoruhodné věci?
Kall.: – Není na ní nic pozoruhodného a normálně jsem ji koupil na Syntagma.
Sókr.: – Koupil, Kalliklee? Tedy jsi jejím vlastníkem? Takže ti ji nemůžu vzít?
Kall.: – Ne.
Sókr.: – Ani třeba takhle? … Ale to bylo docela snadné!
Kall.: – Dej sem ten telefon!
Sókr.: – Zde je, Kalliklee, nezlob se, jen mne zajímalo, jak to přijde, že ti ten telefon nemohu vzít.
Kall.: – Tvá předstíraná hloupost není vůbec zábavná, Sókrate. Ten telefon mi patří, proto mi ho nemůžeš vzít.
Sókr.: – Aha, mluvíš snad o nějakém obecném pojmu?
Kall.: – Ne, mluvím o docela konkrétním telefonu.
Sókr.: – To ale jistě ne, roztržitý Kalliklee, vždyť právě teď jsme se společně přesvědčili, že tento konkrétní telefon ti můžu docela snadno vzít. Snad jsi tedy měl na mysli nějakou obecnou vlastnost takových věcí, která způsobuje, že náleží svým majitelům, i kdyby se někdo pokoušel jim je vykroutit z ruky. Nejspíš máš na mysli něco, co je schováno ve slovech, nikoli v tom telefonu samém.
Kall.: – Ta tvá obecná vlastnost se jmenuje vlastnictví a už mne skutečně unavuješ.
Sókr.: – Už, už tě nechám jít, netrpělivý Kalliklee, jen mi, prosím, vysvětli jednu poslední věc, neboť při bozích nevím, jak si ty dva konce tvé řeči dát dohromady.
Kall.: – Tak rychle.
Sókr.: – Zdá se mi totiž, že jsi mi vysvětlil, že obecné pojmy "spravedlnosti" a "veřejného dobra" jsou pouze takové klamy, kterými lidé šálí druhé, když se jim to hodí, dovolávajíce se obecné spravedlnosti, i když ve skutečnosti usilují jen o vlastní prospěch. Ale že ve skutečnosti všichni vědí, že každému člověku jde jen o jeho osobní blaho. Tak nějak jsi to, myslím, říkal? Tedy spravedlivost a obecné blaho a podobné věci nejsou skutečné, nýbrž jsou jakýmsi přeludem.
Kall.: – Zhruba.
Sókr.: – Teď mi ale pro změnu říkáš, nepozorný Kalliklee, že k tomuto telefonu se váže nějaká neviditelná nit, zvaná "vlastnictví", ale podle všeho asi myslíš ten obecný pojem vlastnictví. Ten však jistě podle tebe není klamným přeludem, neboť skutečně věříš, že opravdu jsi vlastníkem toho telefonu, přestože ti nenarostl na tvém těle.
Kall.: – Co to, prosím tě, plácáš?
Sókr.: – Jen říkám, že ač je Kalliklés střízlivým praktikem, i on zjevně spoléhá na obecnou platnost některých pojmů, jak se nám ukázalo na jeho vztahu k tomuto krásnému telefonu.
Kall.: – No a?
Sókr.: – Nemá snad, objasni mi, prosím, jeden takový obecný pojem něco společného s nějakým dalším obecným pojmem? Víš, zdá se mi totiž, a beru si zde podřimujícího Gorgia za svědka, že když se Kalliklés dožadoval vrácení telefonu, jehož věří být vlastníkem, jako by ve svém pobouření mlčky předpokládal, že uzmout mu ten telefon by bylo nespravedlivé. (Neboť jistě bys mne nejen ty sám, ale i mnohý jiný, pokládal za nespravedlivého, kdybych ti pro své vlastní blaho odejmul přístroj z náměstí Syntagma.) Tady jako by právě tento slovutný Kalliklés předpokládal nějaký skutečný a obecně srozumitelný význam pojmu spravedlnost, a nejen jeho klamný přelud. Snad tedy i tento chrabrý Kalliklés ve skutečnosti věří v nějakou spravedlnost, jen to před námi lišácky skrývá.
Gorg.: – Sókrate, vidím, že ani v tomhle věku si prostě nedokážeš to své chytráctví odpustit. Zbytečně Kalliklea provokuješ.
Sókr.: – Ale to vůbec ne, Gorgio, já mám jen upřímnou starost o našeho dobrého přítele s telefonem. Vždyť k čemu je takový telefon dobrý, ne-li k hovorům s jinými členy obce…
Kall.: – Co je zas tohle?
Sokr.: – Nuže, důvtipný Kalliklee, následuj mne, je-li ti libo, i v této úvaze a upozorni mne, kdykoli bys myslel, že jsem něco řekl nesprávně. Ty jistě, zde i jinde, a zvlášť při telefonování, používáš lidskou řeč. Tato řeč se skládá ze slov s významy, které nám umožňují se navzájem dorozumět. Říkáme-li "strom", bylo by nepohodlné a obtížné, kdybychom pod tímto slovem jeden chápali strom, druhý stůl, a ještě někdo jiný třeba dveře. Ba lze říci, že kdyby se takové nestálé užívání příliš rozšířilo, přestal by ti tvůj přístroj z náměstí Syntagma být k jakémukoli užitku, neboť ty bys do telefonu říkal "budu na severním konci sloupořadí stoy Attalovy v jedenáct hodin" a druhá strana by rovněž slyšela "budu na severním konci sloupořadí stoy Attalovy v jedenáct hodin", avšak každý z vás by rozuměl po svém něco jiného. Dlužno se obávat, že by pak nejen tvůj krásný přístroj, ale i ostatní telefony ztratily svůj smysl, a že prosperující obchod na náměstí Syntagma by přestal prosperovat…
Kall.: – Při Poseidónovi, ušetři nás takových banalit!
Sókr.: – Jsem rád, že souhlasíš. Copak tedy toto? Když totiž řekneš do svého kouzelného telefonu: "budu konat v zájmu veřejného dobra a zasadím se o spravedlnost v obci" a druhá strana též uslyší ze sluchátka "budu konat v zájmu veřejného dobra a zasadím se o spravedlnost v obci", zdalipak budete pod těmito slovy každý myslet něco jiného, anebo snad oba něco podobného? Připadá mi totiž, že je-li to tak, jak říkáš, a "spravedlnost" a "obecné dobro" nejsou ničím jiným než přeludy a klamy, které ve skutečnosti znamenají pro každého zvlášť jejich "vlastní prospěch" a "osobní blaho", pak je to úplně takové, jako kdyby dva telefonisté pod slovem "strom" rozuměli jeden stůl a druhý dveře. To jest, nikdy by se nedorozuměli, o čem to spolu mluví. Ale oni si podle všeho rozumí a zdá se tedy, že kteříkoli dva telefonisté, přinejmenším ti sdílející stejný jazyk a stejnou obec, také sdílejí nějaké pochopení veřejného dobra a nestranné spravedlnosti nezávislé na jejich různých osobních zájmech. Není-li pak tomu tak, rozmilý Kalliklee?
Kall.: – …
Sókr.: – Udělal jsem snad někde chybu? Anebo mi snad nechceš odpovědět, zdráhavý Kalliklee?
Gorg.: – Nedivím se mu, Sókrate. Jsi stejně kluzký jako vždycky a snažíš se nás dostat tam, kam ty chceš. Ale i kdybys nás v okovech chtěl vléct, nepodaří se ti nás přimět k souhlasu. V hloubi duše sám dobře víš, že svět je ve skutečnosti právě takový, jak jej tu Kalliklés popsal, a že svými argumenty s tím nic neuděláš. Půjdeme, Kalliklee.
Sókr.: – Bohové s vámi, drazí přátelé, jsem starý, unavený, nevlastním mobilní telefon a dobře vím, že občané telefonující na náměstí Syntagma a jinde by nejspíš dali za pravdu vám a mně by se naopak vysmáli. Ale dokud budete vy, a oni s vámi, chodit po ulicích této obce a telefonovat a vzájemně si rozumět ve svém jazyce, dokud budete věřit, že jste oprávněnými vlastníky svých telefonních přístrojů, dotud také budete podle všeho spoléhat na nějaké praktické koncepty veřejné spravedlnosti a obecného dobra. Neboť ač mluvíš tak, jak mluvíš, chvatně se vzdalující Kalliklee, ani ty ani většina ostatních by ve skutečnosti nedokázala žít s tou mírou cynismu, kterou váš údajně praktický postoj předpokládá. A ohradou prolezte raději tou dírou vlevo! Když v tuhle hodinu vrazíte do albánských gastarbeiterů, nečekejte, že budou chápat pojem oprávněného vlastnictví stejně jako vy!