Imaginární Syriana a příliš skutečná Iraniana
Flm Syriana se tvářil, že předkládá iluzí zbavený pohled na zákulisní machinace propojující naftařské lobby, národní zájmy, samolibé diktátory a západní bezpečnostní služby. Ve skutečnosti nabídl jen maličko přeonačené konvenční formulky boje dobra se zlem, které jsou seřazeny ve stále stejných šicích. Blízký východ potřebuje parlamentní demokracii, tržní hopodářství a práva žen, jak ví i poctivý americký investor i osvícený syn pouštní dynastie, všichni dobří a rozumní se na tom shodují a lid k nim vzhlíží s očekáváním, vše hatí jen spiknutí špinavých a nepoctivých amerických investorů s neosvícenými a zkaženými syny pouštní dynastie, kteří si neváhají zajistit laserem naváděnou pomoc amerických zpravodajských služeb. Výsledná mizerie vrhá místní mladíky bez zaměstnání do chřtánu trenérům sebevrahů.
Skutečné příběhy mají mnohem více odstínů šedi mezi tím černým padoušstvím a tím bílým reformním heroismem, mezi dobrými lidmi a nevinnými oběťmi oproti ďábelským podvodníkům a fanatikům. A ta šedá převládá natolik, že není jasné, je-li tu vůbec nějaká rozpoznatelná a nedvojznačná černá a bílá. Šedá rozhodně jsou všechna ta místa, kde závislost pohybu koleček našeho světa na černé tekuté fosílii rozhoduje o tom, co je náš životní způsob, jaký je náš hospodářský růst, co je náš strategický zájem, co je naše bezpečnost, a čí rozpoložení se nás životně týká.
Prvním účinkujícím v našem příběhu ze života je prospektorská a těžařská firma Inpex, zčásti vlastněná přímo japonskou vládou, s humánním posláním zajišťovat "bezpečnou dodávku energie pro Japonsko, pro svět, pro budoucnost." Inpex už nějakou dobu horečně jedná s íránskými představiteli o investici do rozvoje ropného pole Azadegan, v západní provincii Khuzestan při hranicích s Irákem. S odhadovanou zásobou 26 miliard barelů patří Azadegan k jednomu z největších polí na celém Blízkém východě. Japonci by měli podle všeho být velmi šťastní, že pro jednou předběhli třeba čínský Sinopec, který už se zachytil hned v sousedství, na poli Yadavaran. Už v tuto chvíli kryjí iránské dovozy rovných 13 až 14% spotřeby ropy každé z obou zemí a globální závody o nejisté zásoby za jistě a strmě stoupající poptávky budou i dál pro Japonsko (i Čínu) životním zájmem.
Co se to tedy děje? Íránští vyjednavači vyhrožují, že nezačne-li japonská firma do 15.září s pracemi v terénu, nabídne developerská práva čínské nebo ruské konkurenci, Inpex se ošívá, že prý dotyčné území není možná úplně vyčištěné od min z irácko-íránské války a že si musí ještě jednou prověřit návratnost investice… Skutečnost za útržkovitými oficiálními sděleními je taková, že japonská strana je chycena mezi oficiální loajalitu k zahraniční politice současné washingtonské administrativy a svou vlastní energetickou žízeň. V zákulisí se jistě horečně sonduje, jak asi by mohl vypadat postoj Rady bezpečnosti k návrhu ekonomických sankcí proti Íránu za jeho jaderný program. Japonské, ale i mnohé další investory, poctivé či nepoctivé, musí v první řadě zajímat, jaký by mohly sankce mít vliv na jejich investice, či jestli budou vývozy surové ropy zahrnuty už do případné první vlny sankcí. To se jistě nezjišťuje tak, že si člověk zatelefonuje na sekretariát Rady bezpečnosti. A rozumí se, že výsledek je lépe nejen znát, ale pokud možno nějak předem usměrnit, nebo alespoň naklonit správným směrem. Na toto téma se i v této sekundě rozehřívá mnoho důležitých a vysoko vedoucích telefonních drátů.
Vpravdě energetická diplomacie
Americký spojenec dal už v minulosti opakovaně najevo, že japonské investice do íránské ropy jsou nevítané, protože podkopávají vyjednávací pozice. Má-li někdo z mé "koalice ochotných" někde uložených v rourách a věžích a těžebních kontraktech několik miliard dolarů, je nesnadné očekávat od něj spolupráci na programu nátlakových trestních postihů, které by znemožnily dostat ty dolary zpět. Říkejte to ale stratégům a vůdcům země, která z vlastních surovinových zdrojů pokryje asi 1 procento své ropné spotřeby. Jako člen koalice věrných vystupující nekompromisně proti tomu či onomu íránskému podniku by si Japonsko v tuto chvíli druhou rukou utahovalo kohoutek od ropovodu.
Řešení v krátkodobém horizontu tento problém jistě nemá, neboť ty potřebné barely se přes noc nikde jinde neseženou. Ale zoufalou snahu vykroutit se z blízkovýchodní ropné pasti je třeba vidět za mnoha strategickými kroky japonské diplomacie. Návštěva premiéra Koizumiho před týdnem v bývalých středoasijských sovětských republikách je vnímána jednoznačně v kontextu snahy zajistit japonský přístup na jejich surovinové trhy. A když venezuelští nedávno oznámili, že veškeré ropné kontrakty nadále budou sjednávány pouze na úrovni mezistátní diplomacie a že tedy nebudou jednat přímo s představiteli jakkoli mamutí soukromé korporace, pověřilo japonské ministerstvo zahraničí spěšně svého venezuelského velvyslance, aby japonskému investorovi poskytl potřebné diplomatické krytí.
Průběžný výsledek je proto předvídatelný. Ministr pro obchod, Nikai Tošihiro, prohlásil, že japonská vláda se vloží do jednání s Íránem ještě před vypršením lhůty v zájmu dosažení pozitivního výsledku (zprávu o tom ale kupodivu nelze najít v žádném japonském tisku, zatímco elektronická verze Tehran Times ji má na titulní straně rubriky!). Zároveň se íránská strana nechala slyšet, že vyhlídky jsou velmi optimistické. Mezi těmito řádky čtěme: žádné sankce se nechystají; pokud nějaké někdy budou, nesmí ovlivnit obchod s ropou. Protože se bez ní právě neobejdeme. Problém není v boji padouchů s poctivci ani diktátorů s demokraty, problém je v hadici k nádrži vašeho motorového vozidla.