Například: doučujíce se nakvap angličtinu na Millovi a Spencerovi, nabídli japonští osvícenci koncem 19. století svému právě vzniknuvšímu národu cestu civilizačního pokroku a přijetí všelidských (rozuměj, západních) hodnot. To v danou chvíli představovalo modifikovanou konfuciánskou alternativu (jedna verze vlastních dějin) k bujícímu xenofobnímu nativismu zahleděnému do narychlo stlučeného mýtu vyvoleného lidu a doprovázenému politickým terorismem (druhá verze vlastních dějin).
Ani zde není úplně jasné, jaká to volba byla nakonec provedena, i když skutečnost, že Japonsko o vlas uniklo faktické britské či americké kolonizaci, pravděpodobně svědčí pro to, že alespoň část tohoto programu se ujala. Oproti 70. létům 19. století, kdy bojůvky extremistických fundamentalistů organizovaly atentáty na kolaboranty se západním nepřítelem a mnozí se v Tokiu po setmění báli vycházet, je tu přinejmenším patrné zlepšení. Jedna věc se ale jeví jasná: cesta do moderní doby se musela ubírat skrze radikální střet různých verzí vlastních dějin a vlastních tradic. A to nutně přináší fundamentalistickou reakci a extremismus.
NEJHORŠÍ Z MOŽNÝCH MUSLIMSKÝCH SVĚTŮ?
Někteří autoři argumentují zde i jinde, že současní "muslimové" jsou naprosto determinováni svými dějinami – tedy svou kulturně-náboženskou identitou, jež je vyústěním těchto jednosměrných a jednorozměrných dějin – a nemají žádnou volbu než být beznadějně intolerantní a zaostalí. Být "muslim" (ať je jím kdokoli) – dozvídám se – se logicky vylučuje s možností mírumilovně žít v některé evropské liberální demokracii.
Nevracejme se už k tomu, že souhrnné označení "muslim" vytváří mylný dojem, že to nedohledné všechno – od Maroka po Indonésii a Čínu, od Kavkazu po Jemen; od století sedmého po jedenadvacáté; od Cordóby po pařížské banlieues; od školy Ší'yi přes školu Sunny po tradice súfismu a dervišského mysticismu; od madrás v afghánském pohraničí po kurzy platónské filosofie na palestinské universitě al-Quds – že to VŠECHNO lze jednoduše shrnout pod jedinou snadno popsatelnou esenci "islámu", rozuměj: intolerantního fanatického barbarství a neodvolatelné zaostalosti.
Historie je důležitý a prakticky užitečný podnik právě v tom, že nás v určitém smyslu osvobozuje od totální tyranie přítomnosti jako jediného z možných světů. Možných světů bylo a je na každé křižovatce nespočet. A rozhodování, kudy dál na které křižovatce, je vždy neoddělitelné od sporu o výklad té minulosti, která nás (a jiné) na tu kterou křižovatku dovedla.
Nechce se mi věřit, že by dnešní egyptský, libanonský, marocký či francouzský muslim neměl na vybranou z různých konkurenčních verzí své tradice, svého náboženství a svých dějin. To mi přijde příliš fantastické. Naopak, můj soukromý makrohistorický odhad je, že extremistické a fundamentalistické reakce viditelné ve světě současného islámu a na jeho různých švech jsou přesně součástí toho naléhavého, neodkladného a kriticky důležitého vnitřního boje o definici vlastní identity, o volbu mezi možnými cestami na křižovatkách dějin. Měřítko a kontext jsou jiné, ale struktura je velmi podobná japonské situaci na prahu modernity.
RUKAVIC ODKLÁDÁNÍ
Co tedy volby naše? Evropa je v opět jednou v obležení barbarů, prý. Demografické mapy ukazují kriticky stoupající hodnoty osídlení nepřizpůsobivými jinověrci v sladké Francii i hrdém Albionu.
Volá se "pryč s přetvářkou a pokrytectvím" (občas se dodává, tím "humanistickým" a "levicově-intelektuálským"). Naše údajná pseudohumanistická slabost a nerozhodnost, spolu s ochromující politickou korektností, nám znemožňuje – tvrdí mi tu mnozí – zaujmout konečně s plnou upřímností a rozhodností ty pádné a nekompromisní postoje, jaké po nás nesnadná doba vyžaduje: je načase – říkají – přestat si hrát na politicky korektní schovávanou a rázně čelit nebezpečí, které "naší kultuře" hrozí od nekompatibilních a nepřizpůsobivých elementů (ať už jsou to čerstvě dorazivší či v Evropě několikátou generaci bytující Pakistánci či Maghrebiáni či Turci).
Ale jak přesně takovou věc provést? Taková rozhodná "obrana" "naší kultury" se zřetelně nemá dít prosazením standardní ústavně definované zákonnosti, ale nějakým paušálním vyloučením etnicky a konfesně (dosti vágně) definované skupiny. Ti, kdo volají po ochraně evropské civilizace před cizorodým hostile takeover totiž nevolají po zákonném postihu kterýchkoli konkrétních jednotlivců, kteří jakýmikoli svými slovy či skutky podle jejich názoru takovou hrozbu představují (což je jediná legální a legitimní cesta, kterou disponujeme), nýbrž po jakémsi záhadném boji proti celým skupinám paušálně definovaným etnicky a nábožensky.
Jak má být takový boj veden? Ústavně-právní řády našich liberálních demokracií z definice nevládnou žádnými prostředky, jak postihovat jakoukoli takto definovanou skupinu. To jsme si totiž zakázali po špatných zkušenostech se sebou samými. Proto musí tito samozvaní obránci evropských hodnot uvažovat o jiných metodách kolektivní obrany, než jaké v našem stávajícím veřejném řádu připadají v úvahu. Bojím se domýšlet, jaké konkrétní podoby nekompromisních postupů mí kontroverzní kolegové plánují (a oni o tom většinou halasně mlčí!). Ale moje historie (historie té Evropy, do které patřím) mi nabízí několik možností volby.
VOLBA VÝMARSKÁ A CHVATY NEPOVOLENÉ
Poměrně relevantní mi připadá volba výmarská. Je to, jako dnes volba naše, volba formulovaná ve své době jako výběr mezi "ráznou upřímností bez skrupulí" a "slabošským liberálním pokrytectvím". Lidu i elitám Výmarské republiky došla trpělivost s nudnými a zdlouhavými procedurami liberální zákonnosti, s pseudohumanisticky pokryteckou bezzubostí systému ochrany individuálních a minoritních práv. Ve jménu obrany těch pravých hodnot té pravé kultury té skutečně čisté evropské civilizace byly instituce liberální demokracie postupně opuštěny jako nehájené hradby a pod praporem s hákovým křížem zahájeno jest vypořádávání se se všemi nepřizpůsobivými a nekompatibilními elementy. Bylo jich několik milionů.
Neuhýbejme před logickými důsledky vlastních argumentů. Hlásat očišťování Evropy a obranu naší kultury před cizorodými prvky dnes znamená demontovat základní principy liberální demokracie. Nejen pro ty nepřizpůsobivé, i pro nás samé: výjimky bohužel nejsou možné. Ten, kdo v současné Evropě (a dokonce i v provinčních Čechách, kde žádný snědý frekventant mešit žádné auto nikdy nezapálil a žádný teroristický útok nikdy neprovedl) vyhlašuje tvrdý postup vůči nepřizpůsobivým, rizikovým a kulturně a civilizačně nekompatibilním skupinám, musí zvažovat jedině postupy, které nepatří do rejstříku povolených chvatů sebeobrany v civilizovaném liberálně-demokratickém řádu. To by měli takoví lidé jasně vyhlásit, ať víme všichni, o co komu jde a před jaké dějinné volby nás to staví.