Ještě stále je dost teplo na to, aby na této 36. rovnoběžce okno zůstalo otevřeno 24 hodin denně a vpouštělo tak dovnitř zvuky města. Musí-li už člověk být ve městě, je lepší ho slyšet než ne, moci podle chuti ponořit své malé bytí do toho nedohledně propojeného ruchu.
Ve filmu Café Lumiere (poctě tchajwanského režiséra Hou Hsiao-Hsiena klasikovi japonského filmu Ozu Jasudžiróovi a jeho Tokijskému příběhu/ Tókyó monogatari) mladý antikvarista ze čtvrti Kanda objíždí, kdykoli má volno, po všech tratích tokijských městských drah a nahrává zvuky nádraží, staničních hlášení, rozjezdů a brždění, klapotů podpatků, šumu davů, útržků rozhovorů.
Jen z takových nespojitých útržků, ze sjednocující smysl postrádajících zvuků, vůní a obrazů, se skládá zkušenost něčeho jinak tak neobsáhnutelného, jako je mnohamilionová megalopole typu Tokia. Ve skutečnosti neexistuje žádné Tokio. Tokio jsou staniční hlášení a řev cikád, pach laciných restaurací hnaný větráky do ulice a vůně veřejných prádelen hnaná větráky do ulice, mrtvolky deštníků, které prohrály svůj boj s posledním letošním tajfunem, a stohy manga časopisů připravených ke svozu. Ta nespojitost a neobsáhnutelnost se dává dohromady v celek s titulkem "Tokio" až v hnutích našich myslí ukládaných do paměti.
Svrchu shlížím na přízračnou a tolik fotogenickou křižovatku Hačikó na adolescentně rozverné a hlučné Šibuje – Trpkém údolí. Teď přeskočí zelená a nesčíslné davy chodců se vydají podél, našíř, i diagonálně všemi směry. Každý z nich by podle všeho sebou měl nést své cíle a životní plány a své úsilí o dosažení štěstí či blahobytu. Snažit se představit si součet všech těch míjejících se myšlenek a protijdoucích emocí, všech těch vůlí, vjemů a verzí světů, to přináší závrať připomínající tu pociťovanou při snaze představit si nekonečnost vesmíru.
Odsud shora se zdá naprosto nepravděpodobné, že by to nesmírné množství různých směřování mohlo v jakémkoli praktickém smyslu mít nějaké zjistitelné mínění ("veřejné"), vůli ("lidu"), ani že by mohlo tvořit jakoukoli jednotu pod jmény občanstva či národa. Jak je jen probůh možné intuitivně uchopit nějakou takovou představu, jako že tyto zástupy projeví svou vůli a pověří správou svých společných věcí své zvolené představitele? Je vůbec možné – odhlédneme-li od jazyka proklamací našich ústavních dokumentů – aby někdo z těch přecházejících a míjejících cítil a věřil, že by cokoli takového dělal? Opravdu si dokážeme poctivě myslet a věřit, že jsme občany, podílejícími se na chodu věcí veřejných? Jaké je naše Unum ex takovýchto Pluribus?
Tu závrať lze zahnat. Lze si představit, dokonce se zamrazením vzpomenout, jak ta nesmírná mimoběžnost a protichůdnost srovnává krok, otáčí tváře jedním směrem, zvoní stejnými klíči, volá stejné slovo. Jak rozechvívá vzduch a mysl stejnými tóny stejné písně. Jak vyhlíží zákmit skvělosti zlaté koruny a rudého pláště. Jak pochoduje pod stejnou vlajkou s vycházejícím sluncem či zapadajícími hvězdami.
(Ani tento druhý směr úvah ale nepřináší valnou útěchu.)