DOPIS PRVNÍ
Světoběh mne vyplavil na západní břeh jezera Biwa, do příležitostného zaměstnání. Proto jsem v sobotu ráno obešel jezero z jihu, překročil Východní hory a vstoupil po delší době znovu do starého hlavního města, japonského Čchang'an 2.0, Heiankjó, dnes Kjóta. Podívat se, zda je na svém místě.
Bylo by šílenstvím vypravit se do megalopolí jako Tokio či Ósaka bez jasného cíle jako záchranného pásu, neboť nekonečnost jejich prostor a bezbřehost lidského počínání v nich by okamžitě v jediném jasném záblesku vygumovala poutníkovu mysl. Ale do Kjóta se lze přijít jen tak bezcílně potulovat. Pěšky jej obejdete. A má onu téměř mytologickou polohu, až obdelníkové údolí od severu k jihu s dvěma řekami nadél, ze čtyř stran uzavřeno hřebeny hor. Chodec nikdy neztrácí světové strany a vždy vidí někde konec města, některou z hustě zalesněných strání po jeho obvodu, které stanoví hranice lidskému usilování a útěšně sdělují, že celý svět není urbánní aglomerace.
Kjóto je především brand name. S více než nádechem snobské kulturní nadřazenosti střeží obraz až k nedostupnosti dovedené vytříbenosti v čemkoli. A ne-li nejlepší, tak alespoň nejstarší. Tak i kuchyně Kjóta, přes několik bloků se táhnoucí úzká zastřešená ulice trhu Nišiki lemovaná obchody a krámky s dlouhými rodokmeny a s nejpodivuhodnějšími potravinami nejpodivuhodnějšího původu. Anebo: u paty hor na východní straně podél Kachní řeky –Kamogawa– roztroušeny zbytky staré čtvrti Gion se záhadným večerním provozem za mnoha zavřenými dveřmi teoreticky veřejných podniků, do nichž ale nikdo z normálních smrtelníků nepomýšlí vstoupit.
Dřevěné dveře to jsou, neokázalých zjevů, bez reklam či vývěsních štítů, jež snadno zaměnit za dveře do soukromých obydlí. Jen šustot některé bíle nalíčené gejši či sem tam nenápadně přistavené vozy s neprůhlednými skly dávají zahlédnout náznaky světa za dveřmi, jehož ritualizované zákonitosti jsou tušit, ale ne vidět. Je jasné, že nejde o nevěstince, ale o co pak? Všechno to dýchá nepřístupným tajemstvím, které návštěvníky musí přitahovat víc, než plné Karlovy mosty srozumitelných suvenýrů. Že ten vytříbený vkus a jeho dokonalé výdobytky nejsou jen tak pro každého, dokonce ani pro každého, kdo má peníze, to je součástí brand name.
Ani Japonci odkudkoli jinud neopomenou zmínit, že Kjóťané jsou nafoukaní a neberou novousedlíky, ale mám podezření, že tomu tak vlastně jsou všichni rádi. Kjóto odpovědně plní roli národní ikony přesně tak, jak se od něj čeká.
I ta horami uzavřená poloha – ideální laboratorní podmínky – i ten ikonický význam se městu a jeho vkus střežícím obyvatelům málem staly osudnými. V dokumentu Národního archivu U.S.A. pod číslem E.O. 11653, Sec. 3(E) 5(D) NND 730039 (nebo tak nějak) z 12. května 1945 a se jmény von Neumann, gen. Farrell, Dr. Oppenheimer, je Kjóto vyhodnoceno jako prioritní cíl s klasifikací AA, spolu s Hirošimou a před všemi dalšími méně úspěšnými kandidáty.
Bomba nakonec kjótskou kotlinu těsně minula se zlověstným svistem, někdy kolem 25. července, a pokračovala k stmívajícímu se západu. Z toho dne pochází drobný deníkový zápisek jednoho amerického prezidenta a vrchního velitele:
"Tato zbraň má být použita proti Japonsku mezi dneškem a desátým srpnem. Nařídil jsem ministrovi války, panu Stimsonovi, ji užít tak, aby zasaženy byly vojenské cíle, vojáci a námořníci, a nikoli ženy a děti. I když jsou Japs divoši, bezohlední, nelítostní a fanatičtí, my jakožto vůdce světa k obecnému blahu nemůžeme shodit tu strašnou bombu na to staré hlavní město, ani na to nové."
Robert H. Ferrell, Off the Record: The Private Papers of Harry S. Truman (New York: Harper and Row, 1980)
Obešel jsem město a, schválně se vyhýbaje hlavním třídám, po paměti subtropickým večerem mířil na jih k nádraží skrovně osvětlenými obytnými čtvrťmi. Dva bloky před západním chrámem Hongandži jsem zahnul do uličky, ve které stála hlava domácnosti v pyžamu a trénovala golfový úder na sucho. Soustředění bylo naprosté, prošel jsem tiše mimo muže a pozoroval několik křivek cvičného rozmachu. Minul jsem odpaliště a za zády jsem konečně uslyšel švih samurajského meče protínajícího vzduch, podvědomě jsem se přikrčil a kolem hlavy mi prosvištěl neexistující golfový míček, zabodl se do tmy a někde nad Nagasaki se rozložil na atomy.