Jeden ze základových stavebních kamenů naší civilizace, jsem dost přesvědčen, je pochybnost o tom, jestli skutečně růst blahobytu je jakkoli pozitivně spřízněn s růstem štěstí. Vyskytlo se mnoho hluboko uvažujících lidí, kteří z toho udělali osu své práce (řekněme Jean-Jacques Rousseau, který měl za to, že pohyb směrem k vyšší individuální spotřebě nejen nepřináší úhrnem více spokojenosti a štěstí, ale žene lidské společenství zcela zhoubným směrem).
Ale důležitější je, že se vyskytuje daleko víc lidí, kteří si alespoň jednou za čas řeknou – třeba v narvaném ranním metru v tokijské špičce, nebo pozdní cestou po tmě domů z práce po severočeské dálnici – jestli tohle opravdu je to, co je činí šťastnějšími, byť jsou dobře oblečení a mají profesionálně spravené zuby.
Kdyby přišlo na to, pravděpodobně by málokdo z nás skutečně měnil a hrnul se do toho být šťastným občanem tichomořského atolu. To však není podstatné. Té pochybnosti musíme přiznat důležitou společenskou hybnou sílu. Dohadoval bych se, že právě tahle pochybnost se skrývá za mnohou (rurální a jinou) nostalgií po zmizelých dobrých časech, kdy věci byly čistší a pěknější a sousedská společenství soudržnější. A víte, to mohou být hodnoty, na kterých se dá založit politická strana, zelená, konzervativní, pokroková, lecjaká. Anebo to mohou být hodnoty, které pomohou prodat etnický produkt, který tak nějak podvědomě patří k tomu chudšímu, čistšímu a šťastnějšímu světu.
Nepřekvapuje mne proto ani v nejmenším, že nějaký index může vyhodnotit Vanuaťana či Kubánce jako šťastnějšího než Američana, Japonce či Čecha. Myslel jsem, že si to každý alespoň jednou týdně tiše pomyslíme. Spíš mne překvapuje, že někdo cítí potřebu tak vehementně proti takovému žebříčku protestovat (viz Index šťastného Fidela Castra).
Proto si neodpustím ten malý kvíz. Tedy, kdo z autorů z knihovničky povinné četby mladého liberála napsal následující řádky na téma toho, "co skutečně schází ke štěstí":
"… v takovém okamžiku se bohatství a statky jeví tím, čím skutečně jsou, tedy ohromným a přebujelým strojem vynalezeným k zajištění trochy zanedbatelného pohodlí … [Bohatství a statky] jsou nesmírným předivem, k jehož napnutí je třeba celoživotního úsilí, jež každou chvíli hrozí zavalit svého majitele a jež, dokud drží, ač může člověka ušetřit trochy drobného nepohodlí, nedokáže ochránit před žádnou vážnější nepřízní ročních dob. Uchrání před letní přeháňkou, ne před zimní bouří, ale nechávají člověka stejně jako dříve, ne-li více, vystavena úzkosti, strachu, nemocem, nebezpečí, a smrti."
Správná odpověď:
Ano, jedná se o údajného zakladatele liberální politické ekonomie, vynálezce teorie trhu Adama Smithe, přemýšlivého Skota a profesora morální filosofie na universitě v Glasgow. Citovaný odstavec pochází z Teorie mravních citů /The Theory of Moral Sentiments/ (část IV., kapitola 1).
K témuž dílu klasika se na stránkách Liberálního institutu uvádí následující:
"Jestliže k známému tvrzení, že stěží lze být dobrým ekonomem bez studia Bohatství národů, přidáme jako druhou premisu […] poznatek, že stěží může někdo plně pochopit teorii spontánního řádu rozvinutou v Bohatství národů, pokud nezná Teorii mravních citů, pak z nich po způsobu prostého sylogismu plyne závěr, že stěží může být někdo dobrým ekonomem, pokud nezná Teorii mravních citů."
To zní velmi pravděpodobně, neboť proslulá teorie "neviditelné ruky" trhu byla rozpracována právě v Teorii mravních citů dříve, než Smith napsal své Bohatství národů (vlastně je to téměř na stejné stránce jako uvedený citát). Uvedený citát je třeba uvést v náležitém kontextu: Smith pokračuje tím, že tvrdí, že náš sebeklam, že bohatství a statky nás učiní šťastnějšími, je nezbytná podmínka růstu civilizace. Ale ta skepse jeho tónu je hluboká a upřímná. Rozhodně by chápal naše pochybnosti v ranním metru a index štěstí Vanuaťanů. Kolegům liberálům je třeba doporučit, aby pozorněji naslouchali svým domnělým klasikům.