V 10:13 ráno mne budí jeden pěkný otřes (uznávám, moje chyba, kdybych chodil spát dřív, nemuselo by mne zemětřesení vytrhovat z hlubokého spánku v takovou nekřesťanskou hodinu…), několik dalších následuje. Japonsko ví, na čem je. Na tektonické linii čtyř geologických desek podsunujících se jedna pod druhou a jedna proti druhé. Dlouho se napružují, až se rázem odpruží.
Je to nevyhnutelné, i když nelze přesně říct, kdy příští odpružení přijde ani jak bude velké. Mluvíme o hmotách, rozměrech a trváních vskutku planetárních. Z této perspektivy neznamenají naprosto nic lidské životy, záměry, starosti, nic neznamenají celé dějiny ani to podivné mraveniště tenké slupky civilizace vystavěné na povrchu těch nesmírných posunujících se planetárních hmot v jediném mžiku oka jejich nekonečně pomalého a neodvratného pohybu. Jako prach zvířený jediným záchvěvem křídel nějaké nepravděpodobně zbarvené můry, takový je náš lidský svět z pohledu plynutí geologického času a hmoty. Velké tokijské zemětřesení má už pár století poměrně osvědčenou periodu sedmdesáti let. Poslední bylo v roce 1923. Musím si udělat čaj.
Japonsko ví, na čem je. Proto se zprávy o otřesech do jedné minuty automatizovaně objevují na všech kanálech všech médií a s každou uplynulou minutou se zpřesňují. Epicentrum, hloubka, síla v epicentru, směr a rychlost otřesů, zasažené oblasti a odstupňovaná síla otřesů v nich, tsunami ano či ne a předpokládaná výška. Dozvídáme se, že čtyři běžící reaktory v Kašiwazaki se samočinně odstavily, jak měly. To je dobré. Voda v kontejneru pro použité palivo vyšplouchla ven a běžnou kanalizací odtekla do moře. Nepředvídaná eventualita. Senzory instalované přímo v pátém suterénu pod reaktorem při otřesu zaznamenaly maximální západovýchodní akceleraci v pohybu o hodnotě 680 Gal, reaktor ale konstrukčně počítá s nejvýše 273 Galiley. Vida, tak snad příště.
Údaje, které musí obhlédnout a ohmatat lidé, nikoli měřící přístroje, chodí později a zpřesňují se pouze směrem nahoru. Mrtví, zranění, nezvěstní, sesuté domy, neprůjezdné cesty. V duchu jsem s těmi, které od odpružení velikosti 6 a kousek teď v Niigatě čeká časově neohraničená nomádská existence v tělocvičnách a ubytovacích buňkách. Myslím na ty vrásčité babičky z ranního rybího trhu ve Wadžimě, kterým se v několika vteřinách přetrhlo dosavadní živobytí, když většina jeho fyzických struktur už nestojí. Přežily sice asi, ale stihnou se ještě ve zbytku svých dnů vrátit do svého světa, který je náhle setřepal z hřbetu? Japonsko není, to se jen zdá. To jen obří starý mořský sumec, obrostlý už vším možným, spí neklidným spánkem.