Zpráva se bleskově rozšířila po toho času největší aglomeraci na světě i prostřednictvím novin svého druhu, instituce, která v této době začínala fungovat snad jedině tady a v nemnoha evropských městech.
Vysoký hodnostář šogunátní správy, Kira Kózukenoske, a několik členů jeho domu bylo během noci zavražděno bojůvkou róninů (vazalů ztrativších pána a tím své místo v řádu dědičné vojenské šlechty). Ti tak vykonali pomstu za smrt svého pána, Asano Takumiho, lokálního knížete z léna Akó, který vyprovokován Kirou tasil meč během audience u nejvyššího představitele moci zákonodárné, výkonné i soudní, šóguna, a byl za přečin pravomocně odsouzen ke konfiskaci majetku a propadnutí hrdla. 46 osiřelých věrných služebníků čekalo dlouho a trpělivě na svou příležitost až do této prosincové noci. Po dokonané mstě na provokatérovi se do jednoho dobrovolně vydali úřadům srozuměni s jistým trestem smrti.
(Příspěvek do diskuse připomíná, že podrobné shrnutí události je ve Wikipedii.)
Byli si jisti svou pravdou a byli odhodláni za ni položit život. Takhle to zní moc dojemně a heroicky. Jenže co takhle: položili své soukromé přesvědčení nad společenskou smlouvu a považovali za oprávněné za tím účelem porušit zákony, které je jako členy daného politického společenství měly zavazovat.
Anebo jinak: v době relativizace všech hodnot, kdy každému jde jen o osobní prospěch, zvolili cestu sebeoběti, aby dostáli cti a povinnosti. Krásné. Ba následováníhodné! Jenže co třeba tohle: tím, že soukromou vendetu postavili nad nestrannou veřejnou spravedlnost, ohrozili společenský řád jako takový; svým činem, třeba ušlechtile se tvářícím, vyzvali všechny, aby své domnělé křivdy napravovali tím, že na protistranu vytáhnou kudlu, místo aby svou stížnost předložili nezávislé instanci.
Skutečná dobová debata o míře viny a neviny, o zločinu a trestu, soukromé cti a veřejném právním stavu kopírovala zhruba právě takové linie. Nervózní úřady se dotazovaly učenců–moralistů a politologů na názor, jak s delikátní věcí naložit, a mezi doporučeními se vyskytlo i takové, že tak schopní a čestní lidé by měli být omilostněni a povýšeni do odpovědných pozic, neboť tak vzácných lidských zdrojů se ve všeobecně konzumní době zle nedostává. Nakonec ale převážily obavy o princip zákonnosti a trest prominut nebyl. A to přesto, že lidové sympatie zůstaly už napořád jednoznačně na straně věrných služebníků.
Kanadehon čúšingura, čili zhruba "Plná stodola věrných vazalů, jako podle abecedy", se jmenuje to nejklasičtější ztvárnění nejprve pro ono neuvěřitelné "loutkové" divadlo bunraku a následně i pro hrané kabuki. Pro oba populární "renesanční" žánry je tato hra asi nejvděčnější repertoár vůbec. Původní atmosféra představení připomíná snad trochu okolnosti uvádění antických dramat: hraje se s přestávkami celý den, diváci přicházejí a odcházejí, obědvají v hledišti, pochvalně vykřikují při zdařilém provedení nějaké proslulé pasáže… Tohle není muzejní hochkultur, nýbrž robustní, živá a svébytná masová zábava rostoucí městské společnosti na úsvitu věku hromadné spotřeby. Oproti newyorkskému dvojčeti v tomto případě první dramatizovaná verze příběhu vznikla v odpověď na poptávku pouhých 12 dní od události samé.
A ta nejnovější inscenace klasické Stodoly plné věrných vazalů je na programu malé scény tokijského Národního divadla až do příští neděle (pro ty, kdo ještě nečetli letové instrukce Miloše Čermáka: myslím, že nejlevnější letenky do Tokia jsou i tento týden u Aeroflotu, ale nechci se dopouštět skryté reklamy…)