Deníkový zápis reverenda Charlese Davyho, k onomu listopadovému ránu roku 1755 bytem v Lisabonu, pokračuje:
"Toho osudného rána, mezi hodinou devátou a desátou, jsem seděl ve svém bytě a právě dokončoval jistý dopis, když tu se papír a stůl, na němž jsem psal, začaly téměř neznatelně zachvívat, což mne překvapilo, neboť jsem si nepovšiml ani závanu průvanu …"
(– ten pocit dobře znám, předzvěst nastávajícího zemětřesení člověk nezaznamená na sobě, nýbrž s údivem na předmětech kolem: když mi tu v třináctém patře nad tokijským zálivem začne drnčet obraz na zdi, vstávám a jdu si pro každý případ otevřít dveře ven…)
Následné dva až tři otřesy podle všeho přesáhly velikost 9 Richterových stupňů, což je síla, jaké v lidské paměti zemětřesení dosáhlo jen málokrát. Postižena jsou i ostatní portugalská města, tisíce lidí zahynou na pobřeží Maroka, mohutná tsunami dosáhne až k břehům Británie a za několik hodin i na Martinik a Barbados na opačné straně Atlantiku. V troskách zřítivších se patrových kamenných domů, v požárech a v přílivové vlně podél ústí řeky Tagus, kam se po prvních otřesech mnozí uchýlili před nebezpečím, zemře více než třetina ze čtvrtmiliónu obyvatel Lisabonu.
Jestli někdy mělo západní lidstvo na vlastní oči spatřit apokalypsu (to jest, dříve než v Osvětimi), bylo to 1. listopadu 1755 v hlavním městě Portugalského království. Dopad, jaký událost měla pro naši kulturu a myšlení, je proto naprosto nesrovnatelný s dopadem, jaký jakkoli hrozná a obrazem přenášená přírodní katastrofa má na dnešního diváka. Přeženeme jen maličko, řekneme-li, že pokud měl do toho listopadového rána roku 1755 svět lidský i přírodní jakýs takýs rozumný a předvídatelný řád, který umožňoval víru v prozřetelného hybatele, stala se vlivem této události taková jednota víry obecně neudržitelnou. Pokud dosud šlo čekat, že události lidského i přírodního světa nám budou vždy dávat nějaký morální smysl, že je půjde převést na nějakého společného jmenovatele, od 1. listopadu 1755 to přestalo být dost dobře možné. Měly-li se věci dít v souladu s úradkem Všemohoucího, jak se mohlo stát něco tak otřesného tolika zřetelně nevinným lidem naráz? Náš moderní věk se narodil z tohoto otřesu.
Goethe ještě šedesát let poté vzpomene, jak mocně na něj jako malého zpráva zapůsobila. Představivost lidí po celé Evropě se plní obrazy lisabonské apokalypsy a dostupná média, jako pražský dřevoryt z titulku, událost přenášejí.
Immanuel Kant se pokouší o první vědeckou teorii zemětřesení (skromný počátek seismologie); ale hlavně se i pod vlivem tohoto otřesu jme formulovat svou teorii morální autonomie lidské bytosti, na níž i dnes do značné míry spočívají naše liberální představy o člověku a jeho vnitřní hodnotě: lidský život má cenu sám o sobě, nikoli pouze jako článek v propojeném řetězu veškerenstva. Nevíme totiž, jestli se k nám to veškerenstvo v příští chvíli nezachová jako k lisabonským 1. listopadu 1755, nemůžeme si už být tak jisti, jestli jsme v řádu vesmíru určitě zvanými hosty, jejichž pobyt je naplánován a zajištěn; nevíme, jestli je hostitel doma a zda vůbec jaký hostitel je.
Voltaire na lisabonskou tragédii napsal svou sarkastickou Báseň o zkáze Lisabonu/ Poeme sur le désastre de Lisbonne:
… Direz-vous : " C'est l'effet des éternelles lois
Qui d'un Dieu libre et bon nécessitent le choix " ?
Direz-vous, en voyant cet amas de victimes :
" Dieu s'est vengé, leur mort est le prix de leurs crimes " ?
zhruba: [Řeknete snad: "Je to dílo věčných zákonů,
které od Boha svobodného a dobrého vyžadují volbu"?
Řeknete snad, při pohledu na tu masu obětí:
"Bůh se pomstil, jejich smrt je cenou za jejich hřích"?]
A na tyto otázky nikdo ze současníků nedokázal dost dobře odpovědět kladně.
Tři měsíce po katastrofě, v chladném a vlezlém 6. únoru, o všeobecném postním svátku za památku obětí, se v Londýně Charles Hazeland ve svém kázání pokouší o nemožné:
snaží se říci, že (1.) i katastrofa lisabonských rozměrů je přes svou hrůznost a nesrozumitelnost přece jen součástí dobrého a vposledku pohostinného řádu světa, světa, který je udělán pro nás a ve kterém jsme vítáni; ale zároveň, že (2.)takový řád neznamená, že oběti byly stiženy trestem za nějaké své hříchy (jako – jak někteří zlomyslně naznačují – za své římské katolictví či za existenci inkvizice). "Širší pozorování a lepší metody rozumového uvažování", tvrdí Newtonův současník Hazeland, nám nakonec poskytnou odpověď i na to, co dosud z božího záměru zůstává skryto lidskému pochopení.
Ale Hazelandův svět je už u konce. "Širší pozorování a lepší metody rozumového uvažování" nám nadále budou spíš čím dál více ukazovat, že vesmír opravdu nejspíš není udělán pro nás, že v řádu věcí nejsme nutně zvanými hosty.
Novou tvář moderního věku ztělesňuje spíš praktický ministerský předseda portugalského království Sebastiao de Melo, markýz Pombal. Nechává v troskách Lisabonu vztyčit šibenice na výstrahu proti rabování, popraví jezuitského kněze, který volal po pokání za hříchy, jimiž město na sebe údajně přivolalo zkázu, a pouští se do přestavby. Jeho Nové město lisabonské, Baixa Pombalina, vystavěné s přihlédnutím k systematicky zaznamenaným pozorováním o průběhu a následcích zamětřesení, představuje první vážný pokus o otřesuvzdornou architekturu. Ať už tento svět má prozřetelného, dobrotivého a všemocného hybatele, či ne, naše město nebude prozatím Sionem na kopci, ale spíš železobetonovým mrakodrapem připraveným na příští zemětřesení.