Obecně dnes valně nepředpokládáme, že by naše společnost, tedy vztahy, instituce a politické struktury, v nichž se pohybujeme, mohla… umřít. Jistě, ve značné oblibě máme apokalypsy všech druhů a neuplyne měsíc, aby novodobá hollywoodská mytologie nepřidala na svůj seznam jeden, dva nové příběhy s motivem zkázy nebo hrozící-a-v-poslední-chvíli-hrdinou-odvrácené zkázy člověčenstva. To ale není ono, mám na mysli to živé povědomí skutečného nebezpečí, že struktury civilizované, společenské a zákonně uspořádané lidskosti jsou křehké a nestabilní a mohou se takřka přes noc rozpustit. Napadá mě ještě tak Pán much (William Golding, "The Lord of the Flies"), ale ten, pravda, tolik neletí.
Naše vpravdě politické apokalypsy se naopak soustředí spíše na opačný konec spektra: nikoli rozpad politického řádu lidského společenství, nýbrž na dovedení tohoto řádu do absurdních a obludných rozměrů totální kontroly nad životy i myšlenkami jednotlivců. Orwellův Big Brother, který tě vždy a všude vidí, ("1984") je jen nejznámější z takových strašidelných fikcí, které důležitým způsobem utvářely naši novodobou politickou fantazii. Před Orwellem tu byl Aldous Huxley se svým Krásným novým světem bez trápení a zbytečných emocí ("Brave New World"), nebo Jevgenij Zamjatin se svým číslem D-503 s odoperovanou fantazií ("My"). A ironická nová adaptace těchto stařičkých klasiků ve filmu "Brazil" Terryho Gilliama se také věnuje děsu totalitní kontroly vykonávané byrokratickým aparátem neředěné kafkovské absurdity.
To je v pořádku. Před nekontrolovaným samopohybem politické moci se určitě mějme na pozoru. Někdy se ale zdá, jako bychom pod vlivem svých fikcí i svých historických zkušeností jaksi věřili, že mít se ostražitě na pozoru je to jediné, co je třeba mít na práci. Máme hrůzu z přebujení našich obcí, ale co třeba s jejich zakrnělým přichcípnutím? A co se skutečným rozkladem těla společnosti?
Něco velmi blízkého smrti politického organismu, rozpadu řádu obce a lidské sociability, jsme nejspíš viděli ve starém Novém Orleans po hurikánu a potopě. Strašidlo hobbesovského přirozeného stavu non-politické non-společnosti na nás juklo nikoli z Indonésie či Somálska, ale ze země s nominálně největším národním bohatstvím. Už proto je překvapivé, jak rychle se ve většině komentářů toto rozpuštění společenské smlouvy odbylo tím, že přece ve městě zůstaly jen nejchudší (a tím se zároveň myslí černé) vrstvy jeho obyvatel. To je zvláštní argument, který se zdá zamlčeně předpokládat, že existuje nějaká přímá korelace mezi úrovní osobní spotřeby a ochotou vytáhnout odněkud střelnou zbraň a vyjít rabovat a zabíjet. Ale lze ukázat takové kauzální spojení?
Když, například, ve velkém zemětřesení v Tokiu v roce 1923 zahynulo 100 000 jeho obyvatel, téměř celé město bylo zničeno a v doutnajících troskách neexistovala žádná distribuce potravin ani léčiv, nezměnil se kupodivu člověk ve vlka rvoucího se nad mrtvolami o to málo, co zbylo. A to přesto, že průměrný obyvatel Tokia byl tou dobou jistě chudší, co do míry osobní spotřeby, než většina i těch nejchudších současných Novoorleánců. Společenství si (krom nešťastného pogromu na Korejce) navzájem spořádaně pomáhalo, staralo se přednostně o děti a stařečky a vysloužilo si tak obdiv zahraničních korespondentů bloudících spáleništěm se svými poznámkovými bloky a hledajících příběh.
Pocit, že jediná skutečná politická nemesis je nějaká další verze despotického totalitarismu nás pravděpodobně vede mimo jiné k optickému klamu, že dnešní teroristické hrozby jsou v nějakém smyslu "totalitní". To ale nedává dobrý smysl. Terorismus není snahou o totální kontrolu, o dovedení politické moci k absurdnímu maximu, nýbrž právě snahou o usmrcení politického organismu, o záhubu obce a likvidaci jejích politicky zprostředkovaných mechanismů lidskosti a soudržnosti. To dobře viděl Joseph Conrad, ale podle jeho Tajného agenta ("The Secret Agent") se, pokud vím, žádný film netočí.
Dokud si představujeme, že despotická totalitní všekontrola je jediný zásadní politický problém, můžeme snadno propadnout iluzi, že s jejím odstraněním budou všechny zásadní problémy vyřešeny. Ukázuje se však už několik smutných let v údolí Eufratu a Tigridu, že pouhé odstranění despotismu nemusí pro společenství znamenat nutně osvobození, nýbrž že jej může zůstavit naopak na pokraji politické smrti a rozkladu řádu obce.
Ani otcové zakladatelé současných Spojených států ve svých formulacích ústavních pravidel toho jejich nového politického organismu neusilovali jen o vyvážení a kontrolu moci tak, aby nemohla být totalitně zneužita. Alespoň stejně mnoho jim leželo na srdci, aby politický organismus nové Unie nezahynul předčasnou smrtí všeobecného zkažení, fakčních půtek a občanského rozvratu a nenásledoval tak Římskou říši a jiné slovutné předchůdce. Jejich institucionální dílo se zatím nemůže v dlouhověkosti úplně měřit s prvními čínskými dynastiemi, ale už vydrželo skoro tolik, co japonský tokugawský šógunát, a to je na nováčka poměrně pěkný výsledek.
Občas si potřebujeme připomenout, že i přes zkušenost 20. století s jeho k absurditě dotaženými totalitními experimenty přece jen nemůže dost dobře být naší jedinou důležitou starostí pouze mít se na pozoru před politickým aparátem moci. Jistě, zabránit strukturám odosobněné politické moci v tom, aby občanům přerostly přes hlavu v nekontrolovaném samopohybu, to je zásadní a nepostradatelný projekt, pro který bude vždy užitečné mobilizovat představivost a ostražitost. Ale nemůžeme si dovolit úplně ignorovat ani ten příkop na opačné straně silnice. Naše politická společenství potřebují také naši péči o soudržnost a institucionálně ošetřenou civilizovanou lidskost. A ty se podle všeho nevynořují samovolně ze soukromých zájmů jednotlivců osvobozených od totalitní kontroly.