PRAVÍTKA K BUDOVÁNÍ STÁTŮ
K budování jedněch států (v Afghanistánu, Iráku, Východním Timoru, Bosně, možná Kosovu a Somálsku) a kritice jiných (Súdán, Írán, Kuba, Rusko, Čína) bezpochyby potřebujeme a nevyhnutelně užíváme normativní představy toho, jak by věci správně měly být, co je legitimní politický systém a co už ne. Zhruba se v takových chvílích obracíme ke třem pravítkům, jimiž poměřujeme jiné politické světy. Jsou to lidská práva, zastupitelská demokracie a otevřená tržní ekonomika.
("My" zde chápu jako "vyspělý demokratický svět", za který se s jistou setrvačností považujeme a ke kterému chtě nechtě sám patřím.)
Nechme pro tuto chvíli stranou, jestli jsou tyto tři prvky jakkoli nutně propojené (tedy zejména do jaké míry například otevřená tržní ekonomika přináší demokratické svobody, či do jaké míry je demokratický systém podmínkou fungující tržní ekonomiky … jedná se většinou o navýsost ošemetné otázky). Podívejme se ale v této souvislosti na ono spojení "zastupitelské" a "demokracie". Zdá se, že snažíme-li se někde na světě (v Iráku a v Afghanistánu nejčerstvěji) prosadit demokratický politický proces, doporučujeme či přímo zavádíme tam volený parlament založený na (pokud možno) všelidovém hlasování. Jsou tedy parlamenty nutným prvkem demokracie a je demokracie nutným prvkem parlamentarismu?
PRAMÁLO DEMOKRATICKÁ SHROMÁŽDĚNÍ
Kolektivní rozvažovací a rozhodovací shromáždění (deliberative assemblies) nejsou historicky nutným sousedem demokracie (ať už pod tím termínem rozumíme cokoli, co zahrnuje širokou účast populace na politickém procesu). Taková shromáždění vznikla v mnoha kulturách, které pojem lidovlády a suverenity lidu nikdy nevynalezly. (Z mnoha třeba mongolsko-turecká instituce kurultai, či rusko-polské wiec, etymologicky nápadně připomínající Res Publica.) Totéž lze tvrdit i o vzoru moderního parlamentarismu, anglickém a britském parlamentu. Ani v jednom případě se nejedná původně o orgány ztělesňující cosi, co se daleko později začalo označovat "suverenitou lidu". Parlamenty vznikaly spíš jako nárazníková pásma. Vlivné a reálnou mocí či zvykovou autoritou vybavené skupiny či jedinci souhlasili s tím, že se nejdříve setkají a pokusí se dohodnout na zásadních společných věcech, které by pak z podstaty dosažené dohody měly obecnou závaznost, místo aby se o ně válčilo.
Předpokladem tedy samozřejmě je, že v daném společenství už existují takovou reálnou či zvykovou autoritou formálně či neformálně vybavené osoby či skupiny. Představa, že zdroj veškeré autority a politické legitimity je v "lidu" (konkrétně volebním právem vybaveném elektorátu), jenž vybírá své zástupce, kteří teprve pak odvozují svou autoritu od této volby (od těchto "voleb"), to je představa historicky nedávná. (Přesně řečeno, ne o moc starší než 200 let, s původem v zoufalém tápání revoluční Francie a osamostatněných třinácti kolonií v Severní Americe po způsobu, jak spolehlivě zakotvit politickou moc.)
OKLIKOU PŘES RADU STARŠÍCH
Když dnes slyšíme, že britská nebo francouzská vláda jedná, řekněme, se "staršími" či "vedoucími představiteli" své místní muslimské komunity, chápeme, že se nejedná o žádné volené zástupce, nýbrž o osoby, které mají respekt a reálný vliv uvnitř dané skupiny. Mohli bychom se jistě dožadovat, aby za dané společenství mluvili nějací "legitimnější" zástupci. Vždyť je více než pravděpodobné, že vedle osob požívajících skutečně zaslouženého respektu a důvěry bude mezi takovými neformálními "staršími" určitě někdo, kdo takové autority požívá jen proto, že se narodil jako potomek významné rodiny, nebo někdo, kdo náhodou má (bůhvíjak nabytý) kapitál k tomu, aby zaměstnával (a možná využíval) mnoho členů komunity, anebo někdo, kdo ztělesňuje ideologické postoje či zvyky, s nimiž můžeme jen těžko souhlasit. Také je možné, že bude téměř vyloučené, aby se takovou zástupkyní daného společenství stala žena. Prototyp takového "staršího" bude asi blíže sicilskému Kmotrovi než modernímu parlamentnímu zákonodárci.
Přesto pragmaticky chápeme, že procedurální otázka toho, jak moc tito starší "legitimně reprezentují" svou komunitu je druhořadá. Ve chvíli, kdy je potřeba vyřešit kritickou situaci na francouzských předměstích ve stavu obležení, či dosáhnout pochopení a spolupráce komunity na protiteroristické policejní akci (tolik skutečné příklady), je především důležité, že někdo nějak reprezentuje. Že máme s kým mluvit a můžeme rozumně čekat, že dohodnuté bude platit pro celé společenství.
Zdá se však, že při svém budování států v Iráku či Afghanistánu postupujeme obráceně. To jest, snažíme se v první řadě reprodukovat procedurální formu zastupitelské demokracie, tak jak ji známe z prostředí našich fungujících států. Vytvořit seznam oprávněných voličů, zajistit fér a otevřené volby, na jejich základě vytvořené ústavodárné shromáždění dotlačit k schválení nějakého základního popisu nových institucí, atd. Víra, že to tak bude fungovat, je založena zčásti na empirickém pozorování, že u nás doma to tak funguje, zčásti na trochu vágní ideji všeobecné touhy všech lidských bytostí po "svobodě a demokracii" a zčásti na zbožném přání.
OSVÍCENÉHO MONARCHU?
Existuje ale alternativa? Těžko si představit, že by panel zvažující v těchto chvílích ve Washingtonu změnu strategie v čím dál katastrofálnějším Iráku doporučil opustit pokus o zastupitelskou demokracii a vyzkoušet osvícenou konstituční monarchii. Ani naše domácí politická rétorika ani jazyk současných mezinárodních vztahů takovou úvahu naprosto neumožňují.
Bylo proto zajímavé v jednom z loňských HARDtalk na BBC World sledovat, jak jedna myslitelná alternativa zaznívá z úst nejnečekanějších. Richard McNamara, bývalý ostrý hoch americké zahraničně-vojenské politiky, sebevědomý US ministr obrany (či spíše útoku) za vietnamské války či kubánské krize dnes působí jako zlomený a kající se muž, kterého dohnalo vědomí příliš mnoha mrtvých. To jistě může být (i výnosná a vděčná) mediální póza. V každém případě právě tento McNamara, kritický k zahraniční politice současné administrativy, náhle v rozhovoru váhavě říká, tlačen k nějakému konstruktivnímu protinávrhu, že západ se možná měl (v Iráku, Afghánistánu) snažit vytvořit zárodek politického systému s využitím existujících center neformální autority, místních a kmenových starších, či náboženských vůdců.
Převedeno do jazyka naší parlamentní úvahy: nemohli bychom nejdříve napomáhat zprovoznění jakýchsi stavovských či jiných nárazníkových shromáždění, která by svůj vliv odvozovala od neformální autority "starších" jednotlivých komunit a skupin? Nemohli bychom se starat nejprve o uvedení do chodu nějaké podoby "parlamentů" a až v druhé řadě se znepokojovat, jsou-li jeho zástupci demokraticky voleni? Zřetelně je pro praktické potřeby možné identifikovat "starší" nějaké místní, etnické či náboženské komunity, (jak to udělaly britské jednotky, když včera uzavřely "se staršími obce" dohodu o vyklizení afghánské Musa Qala v jižní provincii Helmand). Nebyla by o píď větší naděje, v tuto chvíli klíčová, že instituce takového typu by se mohla stát základním kamenem jakés takés politické stability?
Pro Irák je už možná pozdě. V Afghanistánu však, uprostřed přibývajících špatných zpráv, prezident Hamid Karzáí před dvěma týdny ohlásil, že by chtěl svolat tradiční shromáždění kmenových starších a kleriků, Loya Džirga, Velkou radu, jako jeden z ubývajících prostředků řešení obtížné bezpečnostní situace podél hranic s Pákistánem. Tento parlament nebude ani trochu demokratický, ale možná bude fungovat.