V práci Anarchy, State, and Utopia v roce 1974 Robert Nozick formuloval provokativně jasně svůj myšlenkový experiment vedoucí k jednoznačnému závěru, že, zhruba řečeno, jiný než naprosto minimální stát je vždy neobhajitelný, neboť narušuje svobodu jednotlivců. To, že mnoho teoretických i praktických stoupenců malé vlády a omezení působení státu používá dnes ve své argumentaci Nozickovy postupy, aniž by ho nutně někdy četli, snad ani znali, jen dokládá hloubku jeho vlivu.
"Naším nejdůležitějším závěrem, co se státu týče, je to, že minimální stát, úzce omezený na funkce obrany proti násilí, krádeži a podvodu, zajištění dodržení smluv, atd., je ospravedlnitelný; že jakýkoli obsažnější stát bude porušovat práva osob, aby nebyly k určitým věcem donucovány, a je proto neospravedlnitelný; a že minimální stát je inspirující, krom toho, že je správný." –– Anarchie, Stát a Utopie
CHAOS NEBO SPONTÁNNÍ ŘÁD?
Zkusme se tedy ve světle normativních pohledů na stát, společnost a jednotlivce podívat na to, co je známo o somálské situaci posledních let. V zemi, kde nefunguje centrální správa, nikdo nevybírá daně, neurčuje podmínky tržní soutěže, nekontroluje emisi měny v oběhu, podle všeho nepanuje chaos a úpadek. Obchody se provozují, zásobování funguje, směna probíhá buď barterově nebo s využitím dolarového standardu, neformální systém hawala nahrazuje neexistenci právních záruk při peněžních převodech, síť mobilních telefonů spolehlivě operuje a má velmi příznivé neregulované sazby. Rádio HornAfrik na FM frekvenci přebírá i programy BBC. Průměrná délka dožití je srovnatelná s Keňou či Jihoafrickou republikou. Není, kdo by spočítal DPH, ale jinak se zdá být na africké poměry vše na relativně dobré cestě.
Co s bezpečností? Zde potřebujeme krom Nozickova modelu také historický model vzniku feudálního řádu: Objeví se určitý počet vůdcovských typů válečníků, kteří shromáždí ozbrojené družiny a začnou na kontrolovaném teritoriu vymáhat poplatky výměnou za zajištění bezpečnosti jeho obyvatel proti ostatním ozbrojeným skupinám. To je bežná forma de-facto politické moci, jev známý z Afghánistánu stejně jako ze Somálska, snad i z Evropy kdysi. Není to možná vždy příjemné a je otázkou nakolik takové uspořádání nutně přináší neustálé konflikty mezi jednotlivými skupinami. Je to ale bezpečnost bez předem daného státního monopolu.
A existuje alespoň logická možnost, že se takové "bezpečnostní agentury" mezi sebou dohodnou o sférách vlivu a vzájemném vypořádání v zájmu efektivnějšího zajištění služeb. Některé by mohly i "meržovat". S trochou nadsázky si lze představit i zákazníky vybírající na neregulovaném trhu z konkurenční nabídky jednotlivých bezpečnostních agentur (ač to jistě nebyla somálská realita). Kromě vnější bezpečnosti pak může agentura rozšířit sortiment i na nabídku vnitřní ochrany, tj. zamezení útoku proti majetkům a osobám a vynucení smluvních podmínek, které si mezi sebou sjednali svobodní jednotlivci. A zde někde, v rozsahu teritoria, na němž tržně poskytuje své služby námi vybraná bezpečnostní agentura, jsou asi nejzazší hranice Nozickova legitimního státu.
Somálský příběh zde ale nekončí. K sledování jeho pokračování však potřebuje čtenář trochu kulturní představivosti a ochotu alespoň připustit, že "islámský" neznamená nutně "nebezpečný" a "propojený s terorismem". Somálsko je muslimská země a to, že úvahy o spravedlnosti a společenském řádu se odehrávají v terminologii místního náboženství, by nemělo překvapovat ani pobuřovat.
SPRAVEDLNOST JAKO TRŽNÍ SLUŽBA?
Vedle "bezpečnostních agentur" místních somálských válečných vůdců, nabízejících tržně-relativní bezpečnost bez státního monopolu, objevila se tu nabídka ještě jedné služby. Islámské soudy, původně zřejmě jakési kmenové arbitráže, začaly hlavně v hustě osídlených oblastech jako v hlavním městě Mogadišu poskytovat jakési soudní služby pro zájemce, to jest vynášet (a vykonávat) rozsudky v občanských, majetkových, i trestních kauzách. Podle dostupných líčení se islámským soudům dostalo široké podpory podnikatelských kruhů a obyvatelstva celkem (viz např. reportáže BBC k tématu).
Na první pohled jen jiná verze zmíněné bezpečnostní agentury. Jenže tyto soudy požívají své autority proto, že rozhodují s odvoláním na standard islámského práva šaría, který má v daném společenství uznanou univerzální platnost. Jinými slovy – spíše tedy slovy jiné tradice – zde se o spravedlnosti už nepředpokládá, že ve skutečnosti "není ničím než výhodou silnějšího" (jak Thrasymachos postmoderně předhazuje Sókratovi v první knize Platónovy Ústavy). Vynášené rozsudky západnímu pozorovateli připadají středověky kruté, ale nejsou arbitrérní ani se nezdají být prostředkem teroru jedné skupiny nad druhou.
Nezdá se tedy, že by se legitimita moci vykonávané Islámskými soudy odvozovala od dohody svobodných jednotlivců a vlastníků o tom, že přenechají část svých záležitostí ve věcech bezpečnosti a smluv agentuře zvolené z tržní nabídky. Aby mohl jakýkoli takový pořádek vůbec začít fungovat, muselo mu zřejmě předcházet sdílené povědomí o tom, že spravedlnost je skutečně existující hodnota, nikoli jen vedlejší produkt kompromisu mezi jednotlivci s jejich osobními zájmy. Takové hodnotové povědomí je přirozeným sousedem ostatních morálních a náboženských představ v tom kterém společenství (jako u nás to bylo donedávna povědomí křesťanské). Jen takové sdílené povědomí (zde islám a jeho zákon) je schopno mobilizovat loajalitu a solidaritu, jakou nelze odvodit ze smlouvy ani vynutit násilím.
Asi právě to dalo Unii islámských soudů sílu letos v průběhu krátké doby k nemalé radosti mnoha obyvatel vyhnat z hlavního města a ze země většinu válečných náčelníků dosavadních "bezpečnostních agentur". Unie islámských soudů s autoritou podepřenou krom zbraní svých milic i slibem nestranné spravedlnosti se stala nejdůležitější politickou silou v zemi.
VSTOUPÍ JEDNOTLIVEC SE SVÝMI PRÁVY…
"Jednotlivci mají práva. A existují věci, kterých se na nich žádná osoba či skupina nesmí dopustit (aniž by tato jejich práva porušila). Tato práva jsou tak silná a dalekosáhlá, že vnucují otázku, co – jestli vůbec něco – stát a jeho úředníci smějí. Kolik prostoru ponechávají individuální práva pro stát?" –– Anarchie, stát a utopie
Nozick v podstatě přes noc ustavil nárok tohoto typu liberální teorie jako koherentní politické filosofie. Zároveň polemika mezi ním a Johnem Rawlsem s jeho neméně slavnou teorií sociální spravedlnosti (A Theory of Justice) vdechla život politické filosofii konce 20. století.
Ale že by byl celý Nozickův myšlenkový experiment začal z chybného konce? Jeho postup od premisy svobodného jednotlivce obdařeného právy k závěru minimálního státu je logicky dokonalý a ve své argumentační jednoduchosti velmi přesvědčivý. Může ale někdy třeba jen teoreticky povstat nějaké politické společenství, ano, řekněme stát, z racionálně zvolené asociace jednotlivců-vlastníků? Nebo musí jakémukoli pokusu o politickou organizaci předcházet sdílený jazyk příběhů a hodnot, společný jazyk pohádek o vítězství spravedlnosti nad podlostí a dobroty nad zlobou, které nás dělají tím, kým jsme, daleko dřív, než jsme mohli vykonat jakoukoli racionální volbu?